23 Cdo 4674/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4674/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2019 Spisová značka:23 Cdo 4674/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4674.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 387 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4674/2017-234 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně KEVINT – Inter, spol. s r.o., se sídlem v Králově Dvoře, Tovární 389, PSČ 267 01, IČO 25795520, zastoupené JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Nad Šárkou 766/58, PSČ 160 00, proti žalované HASS Hroby s.r.o., se sídlem v Radeníně, Hroby 1, PSČ 391 55, IČO 26038340, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, PSČ 500 02, o zaplacení částky 3 624 849,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1399/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 162/2016-211, t a k t o : Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 162/2016-211, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 13 Cm 1399/2011-178, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 3 574 849,60 Kč s úroky z prodlení, řízení o částku 50 000 Kč s úroky s prodlení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 4. 2006 uzavřela žalobkyně jako prodávající se žalovanou jako kupující smlouvu nazvanou „Smlouva o obchodní spolupráci“. V čl. 2 odst. 1 této smlouvy bylo uvedeno, že „Předmětem smlouvy je úzká součinnost prodávajícího a kupujícího v oblasti obchodu s vyřazenou technikou a nepotřebným materiálem vojenského charakteru, zakoupením tohoto zboží od MO ČR a následně prodávanému kupujícímu“. Prodávající se na vlastní náklady zúčastňuje vyhlašovaných obchodních veřejných soutěží organizovaných Ministerstvem obrany na vyřazený a nepotřebný movitý majetek Ministerstva obrany, kde výběr do soutěže jednotlivých druhů tohoto zboží a jeho nabídkové ceny řeší v součinnosti s kupujícím [čl. 3 odst. 1 písm. a) smlouvy]. Po oznámení Ministerstva obrany - Odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem o výsledku soutěže a podepsání příslušných kupních smluv s Ministerstvem obrany a včasném zaplacení faktur vystavených Ministerstvem obrany prodávající organizuje v součinnosti s kupujícím odběr tohoto zboží v termínech stanovených v kupních smlouvách [čl. 3 odst. 1 písm. b) smlouvy]. Prodávající provede administrativní převzetí (protokoly o předání a převzetí) uvedeného zboží a v místě odběru zpracuje harmonogram jeho odběru. Pro kupujícího k odběru zboží v jednotlivých odběrných místech písemně vydá plnou moc [čl. 3 odst. 1 písm. c) smlouvy]. Přechod zboží do vlastnictví kupujícího nabývá dnem převzetí a odběru z odběrného místa [čl. 4 odst. 1 písm. b) smlouvy]. Prodávající po podepsání kupních smluv s Ministerstvem obrany (ONNM) neprodleně vystaví pro-forma faktury za prodej tohoto zboží a doručí je poštou na adresu kupujícího. Cena prodávaného zboží se rovná ceně zboží, za kterou bylo prodávajícím zakoupeno [čl. 6 odst. 1 písm. a) smlouvy]. Tato smlouva se uzavírá na dobu určitou, pěti let. Může být měněna či doplňována pouze písemnými oboustranně dohodnutými, postupně číslovanými dodatky, které se stávají dnem jejich podpisů nedílnou součástí této smlouvy [čl. 7 odst. 1 písm. a) smlouvy]. Žalobkyně coby kupující s Českou republikou – Ministerstvem obrany coby prodávajícím uzavřela kupní smlouvy týkající se prodeje nepotřebného majetku státu v tomto rozsahu: 11 kupních smluv v roce 2006 (kupní ceny odpovídaly celkové částce 15 062 544 Kč), 26 kupních smluv v roce 2007 (kupní ceny odpovídaly celkové částce 66 949 501 Kč), 10 kupních smluv v roce 2008 (kupní ceny odpovídaly celkové částce 4 532 784 Kč). Žalobkyně vystavila žalované fakturu č. 017/06 ze dne 25. 9. 2006 znějící na částku 938 926,70 Kč představující „provizi za zprostředkování obchodu vojenského materiálu“, fakturu č. 01/07 ze dne 2. 2. 2007 znějící na částku 465 354,50 Kč představující „provizi za zprostředkování obchodu vojenského materiálu“, fakturu č. 13/07 ze dne 30. 4. 2007 znějící na částku 982 115,00 Kč za „zprostředkování prodeje společnostem Autotransport Roudnice, s.r.o., KOVOSTEEL, s.r.o., Plynostav Pardubice Holding a.s., Excalibur Army, s.r.o.“, fakturu č. 42/07 za „zprostředkování prodeje zboží společnostem OKX Hydraulik, V. Z., F. M.“, fakturu č. 53/07 ze dne 30. 9. 2007 znějící na částku 654 500 Kč za „zprostředkování prodeje společnosti Excalibur Army“, fakturu č. 32/06  ze dne 23. 9. 2008 znějící na částku 654 500 Kč za „zajišťování prodeje zboží“, fakturu č. 11/09 ze dne 13. 11. 2009 znějící na částku 273 700 Kč za „zajišťování prodeje zboží“, č. 07/10 ze dne 27. 7. 2010 znějící na částku 3 474 850 Kč představující „provizi za zprostředkování zboží dle smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 1. 4. 2006“. Z výše uvedeného žalobkyně na žalované požaduje celou částku 3 474 850 Kč týkající se faktury č. 07/10 a částku 100 000 Kč představující část vyfakturované částky 273 700 Kč týkající se faktury č. 11/09. Žalobkyně vzala zpět žalobu co do částky 50 000 Kč s úroky z prodlení týkající se faktury č. 02/10. Soud prvního stupně dovodil, že když předmětem obchodu žalobkyně s Českou republikou byla i vojenská speciální vozidla, obrněná vozidla, tanky, bojová letadla, zbraňové systémy, rakety, zbraně a náboje, u kterých musel zájemce doložit licenci k držení a skladování zbraní společně s povolením obchodu s vojenským materiálem se zahraničím, je vyloučeno, aby žalobkyně mohla v souladu s právem nakupovat toto zboží pro jiný subjekt, který by se tak bez dalšího stal vlastníkem tohoto zboží. Soud prvního stupně odkázal na § 31 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Jestliže v daném případě uzavírala Česká republika s žalobkyní kupní smlouvy i na základě toho, že měla zjištěno, že žalobkyně coby kupující splňuje vyhlášené podmínky obchodní veřejné soutěže, potom je nutně neplatnou komisionářská smlouva, na základě níž by se měl stát vlastníkem prodávaného zboží někdo jiný (prodávajícímu neznámý a jím nevybraný), aniž by tato smlouva důsledně nerozlišovala mezi zbožím podléhajícím licenci a zbožím ostatním a výslovně se netýkala pouze zboží ostatního. Je vyloučeno, aby platnost komisionářské smlouvy, která z hlediska svého obsahu nerozlišuje mezi zbožím podléhajícím licenci a ostatním zbožím, mohla být hodnocena zpětně podle toho, jaké zboží předmětem posléze uzavíraných kupních smluv bylo. Soud prvního stupně nemohl přehlédnout ani „vývoj“ tvrzení žalobkyně ohledně údajně uzavřené komisionářské smlouvy, kdy nejprve předmětné nároky uplatnila ze smlouvy o spolupráci z 1. 4. 2006, v níž byl údaj o ujednání o odměně za zprostředkování prodeje zjevně zfalšován, poté začala tvrdit, že „konkrétní podoba součinnosti účastníků a nového právního stavu vznikla později“, z toho důvodu se na začátku května 2006 uskutečnila schůzka obou smluvních stran, při které se dojednaly nové podmínky obstarávání obchodních záležitostí žalobkyní ve prospěch žalované a uzavřela se nová smlouva – smlouva komisionářská. V této ústní smlouvě byla sjednána i úplata ve výši 8 % ceny převzatého a zaplaceného zboží žalovanou. Následně začala žalobkyně tvrdit, že komisionářkou smlouvou je písemná smlouva o spolupráci ze dne 1. 4. 2006 a že osmiprocentní úplata vyplývá z obchodních zvyklostí, které mezi účastníky panovaly. Jejich existenci dovozoval z toho, že mu žalovaná v souvislosti s uskutečněnými obchody v roce 2006 odměnu ve výši 8 % zaplatila. Písemná smlouva ze dne 1. 4. 2006 neumožňuje závěr, že se jedná o komisionářkou smlouvu; v tomto směru by muselo být prokázáno, že vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy za odlišných podmínek, splňující všechny zákonné znaky komisionářské smlouvy, a že tedy smlouva o obchodní spolupráci byla simulovaným a komisionářská smlouva zastřeným úkonem. To prokázáno nebylo. Sama žalobkyně ohledně „směřování vůle účastníků“ tápe. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli komisionářkou smlouvu, je zřejmé, že žalobkyně právo na úplatu ve smyslu § 577 obchodního zákoníku mít nemůže. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 162/2016-211, rozsudek soudu prvního stupně v prvním a třetím odstavci výroku zr