23 Cdo 5237/2016 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5237/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 5. 2017 Spisová značka:23 Cdo 5237/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5237.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 415 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 7. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5237/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MIRELI, s.r.o., se sídlem v Nýřanech, Mikoláše Alše 388, IČO 26347431, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované J. K., podnikatelce se sídlem v Plzni, Sokolovská 798/12, IČO 49172239, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o zaplacení částky 231 565 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 50/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 1 Cmo 249/2015-418, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 1 Cmo 249/2015-418, se ve výrocích I, III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbytku se dovolání žalované odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. července 2015, č. j. 46 Cm 50/2010-380, zamítl žalobu o zaplacení částky 231 565 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v této věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 16. září 2013, č. j. 46 Cm 50/2010-213, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. 1 Cmo 348/2013-232. Žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o dílo, podle níž žalobkyně provedla stavební práce spočívající v rozšíření zázemí kavárny. Žalovaná namítala, že žádnou smlouvu ani dohodu se žalobkyní neuzavřela, a vůči žalobkyni uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla nekvalitně provedeným dílem, a to vadně provedenou střechou, včetně škody vzniklé vyplavením kavárny vadně provedenou střechou. Soud prvního stupně provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Opravu kavárny podle skutkových zjištění soudu prvního stupně prováděla společnost MIRELI s.r.o. (žalobkyně) a je tak aktivně legitimována k podání žaloby. Podle soudu prvního stupně ovšem žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo, neboť ze zjištěných skutkových okolností nelze dovodit ani to, že by byly sjednány základní náležitosti smlouvy o dílo – cena díla či způsob jejího určení a rozsah díla. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že mezi účastníky smlouva o dílo uzavřena nebyla. Vzhledem k výše uvedenému soud poučil účastníky podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a na základě tohoto poučení žalobkyně uplatnila žalovanou částku jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně tak na zjištěný skutkový stav aplikoval § 451 obč. zák. a § 452 obč. zák. a dospěl k závěru, že v daném případě došlo k bezdůvodnému obohacení žalované získanému plněním žalobkyně bez právního důvodu. Soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku znalkyně Janiny Tuschlové, podle kterého cena provedených stavebních prací byla maximálně 182 603 Kč včetně DPH a bez DPH ve výši 153 439 Kč. Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla na prvním jednání a ohledně které byl vázán právním názorem Vrchního soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. 1 Cmo 348/2013-232, podle něhož je s ohledem na obchodní vztah mezi účastníky potřeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o promlčení – konkrétně § 397 obch. zák., podle kterého je promlčecí doba čtyřletá. Soud prvního stupně proto námitku promlčení posoudil jako bezpředmětnou, neboť žalobkyně podala žalobu před uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením nároku žalované na náhradu škody a aplikoval na řešený případ § 373 obch. zák., podle kterého je ten, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, povinen hradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle závěru soudu prvního stupně má podnikatel odpovědnost za porušení svého závazku vůči druhé straně, a to bez okolností, které v daném řízení byly zjištěny, tzn. že neexistuje smluvní vztah mezi těmito účastníky, ale že zde existuje bezdůvodné obohacení. Podle soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a to vznik škody spočívající v následcích zatékání vadně provedenou střechou do nemovitosti, dále porušení právní povinnosti žalobkyní, která vadným provedením stavebních prací porušila obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§ 415 obč. zák.) a příčinná souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním žalobkyně, kterou soud prvního stupně spatřoval v tom, že škoda vznikla tím, že zatékalo do kavárny, neboť žalobkyně neprovedla stavební práce na střeše řádně. Výši takto způsobené škody soud prvního stupně určil podle faktur společnosti ZOLT CZ, z plateb žalované této společnosti a z fotografií a uzavřel, že žalovaná musela vynaložit částku 260 252 Kč na opravu škod vzniklých přímým zatékáním a také na opravu díla provedeného žalobkyní tak, aby se situace již neopakovala. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalovaná se bezdůvodně obohatila vůči žalobkyni, a to maximálně do výše 153 439 Kč bez DPH, ale samotné žalované vznikla škoda ve výši 260 252 Kč, kterou uplatnila námitkou započtení jako obranu proti nároku žalobkyně a s touto obranou byla úspěšná. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 1 Cmo 249/2015-418, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 156 806 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a s právními závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ovšem nesouhlasil s právním posouzením nároku žalované na náhradu škody a uzavřel, že mezi účastníky nebyl prokázán smluvní vztah, proto nemohlo dojít k jeho porušení ve smyslu § 373 obch. zák., a rovněž dle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení zákonné povinnosti žalobkyně, jak dovodil soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu tak nebyl naplněn základní předpoklad vzniku nároku z titulu odpovědnosti za škodu a obrana žalované tak není podle závěru odvolacího soudu důvodná. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky otázka odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou jako důsledek vadně provedených stavebních prací žalobcem na nemovitosti žalované, kdy žalobce provedl stavební práce bez uzavřené smlouvy o dílo. Dovolatelka považuje právní posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem za nesprávné a domnívá se, že žalobce bez ohledu na absenci smlouvy o dílo odpovídá za škodu, kterou způsobil na její budově. I když nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi účastníky a žalobce tak nemohl porušit smluvní povinnost podle § 373 obch. zák., přichází v úvahu aplikace § 415 obč. zák., tedy porušení obecné zákonné povinnosti předcházet vzniku škody. Podle dovolatelky tak právní závěr odvolacího soudu, že žalobce za škodu neodpovídá z toho důvodu, že nebyla prokázána existence smlouvy o dílo a nemohl tak porušit smluvní povinnost, není správný, neboť na řešený případ lze aplikovat § 415 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou porušení obecné zákonné prevenční povinnosti. Dovolatelka dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění, neboť odvolací soud pouze uvedl, že porušení smluvní povinnosti nepřichází v úvahu, když nebyla prokázána existence smluvního vztahu, a ani blíže neodůvodnil, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že rovněž nedošlo k porušení zákonné povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. či v § 420a obč. zák. Dovolatelka proto navrhla, aby s