23 Cdo 5651/2016 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5651/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2017 Spisová značka:23 Cdo 5651/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5651.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 398 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 1. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.1.2018II.ÚS 81/18JUDr. Ludvík Davidodmítnuto13.7.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5651/2016-92ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUREA MANAGEMENT CONSULTING, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, IČO 25763997, zastoupené JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti žalované Agrobanka Praha, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Opletalova 958/27, IČO 00411850, zastoupené Mgr. Filipem Wagnerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Rybná 682/14, o zaplacení částky 92 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 57/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2016, č. j. 21 Co 174/2016-62, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. 14 C 57/2015-37, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení odměny z mandátní smlouvy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely dne 17. února 2003 mandátní smlouvu, kterou se mandatář (žalobkyně) zavázal zastupovat mandanta (žalovanou), jako konkurzního věřitele, v konkurzním řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 27 K 41/2002-150, za účelem maximálního možného uspokojení pohledávky mandanta. Žalovaná poté na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. prosince 2003 postoupila společnosti Frenn Trading B. V. veškeré své pohledávky za společností Veset Press, s. r. o., vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. července 1996, reg. číslo 163/96, a smlouvy o úvěru ze dne 4. července 1996, reg. číslo 164/96. Na nového věřitele přešla i veškerá práva a povinnosti, které vyplývaly z mandátní smlouvy uzavřené dne 17. února 2003. Žalovaná postoupení pohledávky oznámila žalobkyni oznámením ze dne 19. ledna 2004. Z rozvrhového usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2012, č. j. 27 K 41/2002-150, soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že správci konkursní podstaty bylo uloženo vyplatit společnosti Frenn Trading B. V. částku 929 927,70 Kč. Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2014, č. j. 27 K 41/2002-191, soud dále zjistil, že konkurs na úpadce Veset Press, s. r. o., se zrušuje po splnění rozvrhového usnesení. Soud prvního stupně věc právně posoudil nikoli jako nárok žalobkyně na plnění z titulu mandátní smlouvy, ale jako nárok na náhradu škody způsobené zánikem mandátní smlouvy z důvodu dodatečné nemožnosti plnění podle § 353 obch. zák., kterou způsobilo postoupení pohledávek, a na základě námitky promlčení vznesené žalovanou žalobu zamítl. Soud prvního stupně aplikoval § 388 obch. zák. a § 398 obch. zák., podle kterého u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Soud prvního stupně vycházel z toho, že nemožnost plnění pohledávky žalobkyně za žalovanou z titulu odměny z mandátní smlouvy byla žalovanou způsobena v důsledku postoupení pohledávek na Frenn Trading B.V. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. prosince 2003, přičemž toto postoupení bylo žalobkyni oznámeno dne 19. ledna 2004. K počátku běhu objektivní promlčecí doby tak dle soudu prvního stupně došlo 17. prosince 2003, eventuálně 19. ledna 2004, a desetiletá promlčecí doba tak uplynula 17. prosince 2013, eventuálně 19. ledna 2014. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 9. března 2015, dospěl soud prvního stupně k závěru, že byla podána po uplynutí promlčecí doby. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2016, č. j. 21 Co 174/2016-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, přezkoumal a uzavřel, že řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zaměřil se na vytýkané nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud vycházel z toho, že zákaz postoupení pohledávky nebyl v mandátní smlouvě sjednán, v článku 6 bylo pouze stanoveno, že se mandant zavazuje po dobu platnosti a účinnosti této smlouvy nepověřit vyřizováním předmětné záležitosti jakoukoliv třetí osobu. Ačkoliv postoupení pohledávek nepředstavovalo dle odvolacího soudu porušení povinnosti plynoucí z mandátní smlouvy, jednalo se o jinou skutečnost, jež znemožnila plnění závazku z této smlouvy. Postoupením pohledávek totiž podle závěru odvolacího soudu nastala objektivní nemožnost plnění, neboť mandatář již nemohl vykonávat činnost podle této smlouvy. Od okamžiku postoupení pohledávek tedy podle odvolacího soudu počala běžet promlčecí doba podle § 398 obch. zák. a právní závěr soudu prvního stupně tak shledal správným. Odvolací soud dále uzavřel, že skutečnost, že žalovaná přesto po postoupení pohledávek plnila zčásti svůj závazek ve vztahu k žalobkyni, nezakládá odůvodněnost nároku uplatněného žalobkyní, neboť částečné plnění a příslib žalované, že po zpěněžení konkursní podstaty bude možné vyčíslit přesnou částku, která žalobkyni podle mandátní smlouvy náleží, není možné považovat za uznání dluhu. Odvolací soud dále uvedl, že se nezabýval novým odůvodněním nároku žalobkyně v její replice k vyjádření žalované k odvolání, tedy dopisem ze dne 27. dubna 2007, který měl představovat údajnou akceptaci nároku žalobkyně, protože se jedná o nová skutková tvrzení uplatněná v rozporu s § 205a o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. První z otázek, na kterých dle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí, se týká toho, zda může nárok na náhradu škody způsobené dodatečnou nemožností plnění vzniknout dříve, než nastala splatnost závazku, o jehož nemožnost plnění se jedná. Dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení této otázky, neboť soudy se vůbec nezabývaly okamžikem, kdy nárok na náhradu škody vznikl, dále nedaly přednost smluvnímu závazku stran, v němž bylo sjednáno, že právo na odměnu žalobkyni vznikne poté, co žalovaný obdrží výtěžek z konkursu, a nárok posoudily jako nárok na náhradu škody, čímž nerespektovaly vůli smluvních stran. Podle názoru dovolatelky se tak soudy měly otázkou vzniku nároku na náhradu škody zabývat a měly dospět k závěru, že tento nárok nevznikne dříve, než nastane splatnost závazku dotčeného nemožností plnění. Další otázka se pak vztahuje k tomu, od jakého okamžiku počíná běžet objektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené dodatečnou nemožností plnění, a zda lze v takovém případě vůbec aplikovat § 398 obch. zák. Podle dovolatelky tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Nesprávnost právního posouzení této otázky pak dovolatelka spatřovala v tom, že soudy § 398 obch. zák., který váže počátek objektivní promlčecí lhůty na okamžik porušení právní povinnosti, aplikovaly i na případ náhrady škody vzniklé objektivní nemožností plnění, nikoli porušením povinnosti. Podle dovolatelky nelze ztotožňovat právo na náhradu škody vzniklé porušením právní povinnosti a právo na náhradu škody vzniklé objektivní nemožností plnění, jak to učinily soudy obou stupňů. Dovolatelka dále formulovala otázku procesního práva, kterou dle jejího mínění odvolací soud posoudil nesprávně a odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Tato otázka se týká toho, zda je v rozporu se zásadou koncentrace řízení, jestliže účastník v odvolacím řízení uvede alternativní právní hodnocen