23 Cdo 582/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 582/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2021 Spisová značka:23 Cdo 582/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.582.2021.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dokazování Součást věci Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 120 odst. 1 o. s. ř. § 120 odst. 2 obč. zák. § 543 obch. zák. § 544 obch. zák. § 545 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 582/2021-1117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované ARMATURY Group a. s., se sídlem v Dolním Benešově, Nádražní 129, identifikační číslo osoby 25572881, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, o zaplacení částky 1.440.700 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 618.000 Kč s příslušenstvím a odstranění díla, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 192/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, č. j. 4 Cmo 97/2020-998, 4 Cmo 163/2020, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.424,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 1 Cm 192/2009-895, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2020, č. j. 1 Cm 192/2009-969, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.440.700 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení (výrok II.). Dále rozhodl, že R. K. jako žalovaný ze vzájemné žaloby je povinen zaplatit žalované částku 618.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a zamítl žalobu, aby R. K.l jako žalovaný ze vzájemné žaloby zaplatil žalované úrok z prodlení ve výroku blíže konkretizovaný (výrok IV.). Soud též uložil R. K. jako žalovanému ze vzájemné žaloby povinnost na vlastní náklady odstranit – demontovat – dílo zhotovené na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi ním jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem dne 24. 2. 2009, tedy a) zesílení nosníků jeřábové dráhy v délce 36 m v části bývalé obrobny provozovny ARMATURY Group a. s., Dolní Benešov, Nádražní 129, pro nosnost 16 tun (dodávka ocelové konstrukce, montáž ocelové konstrukce, ochranné nátěry); b) prodloužení stávající jeřábové dráhy určené pro mostový jeřáb o nosnosti 16 tun o délce 36 metrů, jež je umístěno ve výšce 8,25 metrů nad úrovní podlahy a je složeno z 6 polí o délce cca 6 metrů, kdy každé pole se skládá ze svařovaného podélného nosníku profilu I o výšce 610 mm a šířce v horní části 300 mm, to vše ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci rozsudku (výrok V.). Současně rozhodl o povinnosti R. K. jako žalovaného ze vzájemné žaloby nahradit žalované náklady řízení ve výroku specifikované (výrok VI.), o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu (výrok VII.) a o vrácení částky ve výši 2.520 Kč ze složené zálohy na provedení důkazu žalované (výrok VIII.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 4 Cmo 97/2020-998, 4 Cmo 163/2020, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., III., V. a VI. potvrdil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. o nákladech řízení státu změnil (druhý výrok) a odmítl odvolání žalobce proti výroku VIII. rozsudku soudu prvního stupně (třetí výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a zastavil řízení o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně o vyčíslení nákladů řízení státu. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby a ve výrocích III. a V., jimiž bylo vyhověno vzájemné žalobě, podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. V konkrétnosti dovolatel formuluje právní otázky, které se týkají: a) Neprovedených důkazních návrhů ke stavu díla v době jeho předání. b) Možnosti vrácení plnění ze smlouvy o dílo, která zanikla odstoupením, je-li předmětem díla montáž, a výkladu písemně uzavřené smlouvy o dílo. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné a nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. K návrhu dovolatele Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 582/2021, dle § 243 o. s. ř. odložil do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., III., V. a VI., a dále v rozsahu druhého a čtvrtého výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení nadbytečnosti navržených a neprovedených důkazů. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud uvádí, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Jak dále poukázal Nejvy