23 Cdo 728/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 728/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2024 Spisová značka:23 Cdo 728/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.728.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Prodlení dlužníka Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 1968 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 728/2024-100 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně LeaseBack Invest s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 07377703, zastoupené Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, proti žalované DB fond s.r.o., se sídlem v Praze 9, Poděbradská 88/55, identifikační číslo osoby 09698710, zastoupené Mgr. Martinou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Poděbradská 88/55, o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 301/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 36 Co 154/2023-81, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 36 Co 154/2023-95, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 15 C 301/2022-50, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2023, č. j. 15 C 301/2022-61, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 126 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 125 000 Kč ve výši 11,75 % ročně od 17. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 25. 8. 2021 smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl vzájemný závazek stran uzavřít kupní smlouvu do 7 měsíců ode dne uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. V případě prodlení žalované (budoucí kupující) se splněním povinnosti uzavřít kupní smlouvu byla ve smlouvě stanovena povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu, a to ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení. Žalovaná dle žalobkyně ve stanovené lhůtě kupní smlouvu neuzavřela a žalobkyně tak po žalované žádá úhradu smluvní pokuty za celkem 25 dní prodlení se splněním povinnosti žalované uzavřít kupní smlouvu, a to v celkové výši 125 000 Kč s příslušenstvím. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 36 Co 154/2023-81, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 36 Co 154/2023-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení 126 200 Kč se zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 4. Dle odvolacího soudu neposkytla žalobkyně (budoucí prodávající) žalované (budoucí kupující) dostatečnou součinnost k uzavření kupní smlouvy (především s ohledem na fakt, že smlouvy byly v konečné podobě předloženy žalované až po konci lhůty k uzavření kupní smlouvy), a žalovaná se tak nemohla dostat do prodlení se splněním své povinnosti uzavřít kupní smlouvu, jestliže k takovému uzavření byla nezbytná součinnost dalších osob. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu prvního výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně tím, že (i) zjistil odlišný skutkový stav věci, aniž by zopakoval důkazy, které soud prvního stupně provedl, resp. se s nimi nijak nevypořádal, a jednal tedy v rozporu s § 213 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že (ii) nenařídil projednání věci samé dle § 115a o. s. ř., ačkoliv mezi účastníky existují navzájem neslučitelná skutková tvrzení, jež mají vliv na rozhodnutí ve věci samé, čímž nebyly dány podmínky jednání dle §115a o. s. ř., že (iii) nepoučil a nevyzval žalobkyni dle § 118a o. s. ř. k dotvrzení dalších případných rozhodných skutečností k prokázání tvrzení ohledně údajné potřebné součinnosti a že (iv) nesprávně kvalifikoval jednání žalobkyně jako jednání vylučující prodlení dlužníka ve smyslu § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobkyně shledává dovolání přípustným i pro řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly plně vyřešeny, a to (v) zda může nastat prodlení věřitele dle § 1975 o. z. s výsledným nenastalým prodlením dlužníka dle § 1968 o. z., pokud dlužník zjevně není připraven splnit svou povinnost a nevyvíjí žádnou aktivitu směřující k jejímu splnění; potažmo zda je součinnost věřitele podmíněna primární aktivitou dlužníka, a (vi) zda je určení konkrétního čísla účtu advokátní úschovy, resp. určení způsobu platby při kupní smlouvě podstatnou náležitostí, bez které není možno kupní smlouvu uzavřít, anebo zda lze její absenci vyložit ve smyslu § 1748 o. z. či jinak. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. 6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolání není přípustné. 12. Ačkoliv dovolatelka staví své námitky (i) až (iii) jako otázky procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu a zasáhnout tak do práva dovolatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž jimi tvrdí vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový vadami se však dovolací soud může zabývat až za předpokladu, že je dovolání přípustné, což v dané věci není (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021). 13. Otázka (iv) přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud při posouzení otázky prodlení žalované a potřebné součinnosti žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014. Dovolatelkou citovaná judikatura však na věc nedopadá, nadto dovolatelka v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a pouze namítá, že odvolací soud jednání žalobkyně nesprávně kvalifikoval jako jednání vylučující prodlení dlužníka. Dovolatelkou citovaná judikatura se věnuje nemožnosti vyloučit prodlení dlužníka v důsledku jiných okolností, než je prodlení věřitele, a dále se zabývá posouzením konkrétních okolností (nezaplacení smluvní ceny v případě smlouvy o dílo jako okolnosti nevylučující prodlení dlužníka, posouzení