23 Cdo 748/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 748/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:23 Cdo 748/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.748.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 748/2025-810 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Harvardský průmyslový holding, a.s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Uhelný trh 414/9, identifikační číslo osoby 44269595, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, proti žalované HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Michle, Ohradní 1159/65, identifikační číslo osoby 00676900, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zaplacení 100 364 209 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 100/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 72 Co 378/2023-771, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 102 741 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 100 364 209 Kč z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že se jedná o peněžní prostředky, jež byly trestnou činností V. K. a B. V. nezákonně vyvedeny z jejího majetku a bez právního důvodu dne 12. 2. 2003 převedeny na účet žalované. Dne 28. 7. 2003 byly dotčené finanční prostředky orgány činnými v trestním řízení podle § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny na účtu žalované jako možný výnos z trestné činnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 46 T 17/2006, bylo rozhodnuto o zrušení zajištění předmětné částky na účtu žalované a o jejím vzetí do soudní úschovy. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 104/2018 bylo následně pravomocně rozhodnuto o nahrazení souhlasu žalobkyně s vydáním předmětu úschovy (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018), tj. částky 100 364 209 Kč, žalované. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, č. j. 51 C 100/2016-712, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2024, č. j. 51 C 100/2016-754, žalobu o zaplacení 100 364 209 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou stran řízení napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku) a ve výroku II jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (po zrušení nákladového výroku II rozsudku soudu prvního stupně výrokem II napadeného rozsudku) usnesením ze dne 16. 10. 2024, č. j. 51 C 100/2016-778, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 441 058,10 Kč. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 30. 1. 2025, č. j. 72 Co 520/2024-799, shora označené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 411 058,10 Kč, jinak je potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 240,90 Kč (výrok II). 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, v němž brojila proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobkyní uplatněný nárok nevznikl, jelikož částka 100 364 209 Kč byla převedena na účet žalované na základě platného právního titulu. Podle odvolacího soudu se v daném případě jednalo o plnění k uspokojení pohledávky žalované za společností Daventree, Ltd. na zaplacení kupní ceny akcií (společnosti Harms Holding Co. Limited), jež žalované poskytla PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o., která za souhlasu likvidátora žalované předmětný dluh Daventree, Ltd. převzala podle § 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle žalobkyně je výše uvedený závěr nesprávný, neboť odvolací soud „pominul absolutně neplatná právní jednání, ze kterých je tento právní titul odvozen“. Žalobkyně měla za to, že žalované nemohlo vzniknout právo na zaplacení kupní ceny akcií, neboť prodané akcie byly neoprávněně vyvedeny z harvardských fondů trestnou činností V. K. a B. V., kteří jednali v podvodném úmyslu ke škodě právních předchůdců žalobkyně, přičemž žalovaná se tak podle žalobkyně nikdy nestala vlastníkem daných akcií, a nemohla je tudíž ani dále převést. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky (absolutní) neplatnosti právního úkonu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7. Podle žalobkyně je dovolání dále přípustné pro řešení otázky, „zda lze považovat žalovanou částku za výnos z trestné činnosti, i když tak o ní nebylo rozhodnuto v trestním řízení“, jež podle jejího názoru v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud podle žalobkyně pochybil, nepovažoval-li spornou částku za výnos z trestné činnosti, ačkoliv „byla z majetku žalobkyně protiprávně vyvedena odsouzenými V. K. a B. V., a představuje tedy výnos z trestné činnosti ve smyslu Štrasburské, Palermské a Newyorské úmluvy“. 8. Žalobkyně dále označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož podáním žádosti žalobkyně o vydání finančních prostředků ze zajištění dne 23. 10. 2012 nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Podle žalobkyně měla předmětná žádost charakter civilní žaloby, jejíž podání mělo za následek stavení běhu promlčecí doby; žalobkyně přitom „z důvodu litispendence nemohla podat žalobu jinou“. Podle žalobkyně je dovolání přípustné, neboť uvedená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 9. Konečně žalobkyně namítla, že odvolací soud pochybil při posouzení otázky, zda je žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně uvedla, že žalovaná částka byla z jejího majetku vyvedena trestnou činností shora jmenovaných osob, přičemž žalobkyně svůj nárok uplatnila v souladu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 46 T 17/2006, kterým bylo rozhodnuto o ponechání částky 100 364 209 Kč v zajištění, přičemž žalobkyně byla vyzvána, aby svůj nárok uplatnila v civilním soudním řízení do tří let od právní moci tohoto usnesení. Jestliže za těchto okolností žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku, je její námitka dle názoru žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Dovolání je podle žalobkyně přípustné, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. 10. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, přičemž uvedla, že žalobkyně v dovolání brojí toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nikoliv proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Nejvyšší soud se nej