23 Cdo 777/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 777/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 777/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.777.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 6. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1748/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 777/2022-277 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. M., nar. XY se sídlem XY, proti žalovaným 1) M. M., nar. XY, bytem XY, a 2) L. M., nar. XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem Fortna 40, 506 01 Jičín, o určení vlastnického práva k bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 51/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2021, č. j. 25 Co 149/2021-246, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 25 Co 149/2021-246, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 3. 2021, č. j. 7 C 51/2020-185, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 28. 6. 2021, č. j. 7 C 51/2020-213, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalovaná M. M. je vlastníkem bytu č. XY – jednotky vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY, stojícího na pozemku parc. č. st. XY, v obci XY, části obce XY, k němuž náleží podíl na pozemku parc. č. st. XY o velikosti 3557/236683 z celku, a rovněž podíl na budově č.p. 5 XY, XY, XY XY, XY o velikosti 7114/473366 z celku, tj. nemovitých věcí zapsaných na LV č. XY a na LV č. XY, obou vedených u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, část obce XY, katastrální území XY; výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správné, ale z jiného právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně považoval žalobu za nedůvodnou proto, že žalobce se nemůže dovolávat určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je nadále žalovaná z důvodu namítané neplatnosti darovací smlouvy ze dne 5. 12. 2019, uzavřené mezi žalovanou a žalovaným, když žalobce, jakožto manžel žalované, dal k darování souhlas, odvolací soud považoval rozhodnutí o zamítnutí určovací žaloby za správné z důvodu, že žalobce neměl ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná. Svůj závěr odůvodnil odvolací soudu tím, že žalobce se v řízení za pomoci určovací žaloby domáhal ochrany bydlení manžela podle § 747 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ale manželství žalobce a žalované v průběhu řízení zaniklo ke dni 18. 8. 2020 v důsledku pravomocného rozsudku o rozvodu tohoto manželství. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že i pokud by byla předmětná darovací smlouva neplatná, jak žalobce namítá, není v tomto řízení naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (bytu) dán, neboť žalobcovo právo bydlení v předmětném bytě, jakožto rozvedeného manžela, se nemůže jím požadovaným určením vlastnického práva změnit, bylo-li manželství žalobce a žalované pravomocně rozvedeno a ochrana bydlení žalobce, jakožto bývalého manžela žalované, podle § 747 o. z. již nepřichází v úvahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když rozhodnutím odvolacího soudu se řízení končí a toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky naléhavého právní zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (dále též „bytu“), nebyla-li soudem nejprve vyřešena prejudiciální otázka ohledně účinků a důsledků uplatněné námitky neplatnosti právního jednání ve vztahu k uzavřené darovací smlouvě. Podle dovolatele bylo možno posuzovat naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva až po vyřešení uplatněné námitky žalobce o neplatnosti darovací smlouvy z důvodu absence písemného souhlasu žalobce s darováním bytu žalovanou (jeho tehdejší manželkou) žalovanému (otci žalované). Dovolatel zdůraznil, že pokud se platně dovolal neplatnosti předmětné darovací smlouvy, nebyl-li k darování dán jeho potřebný písemný souhlas (§ 747 odst. 2, § 749 o. z.), došlo k zániku darovací smlouvy k bytu s účinky ex tunc a z hlediska věcněprávních účinků této darovací smlouvy nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného, provedený na základě této zaniklé smlouvy, jakékoliv právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97). Vlastníkem bytu je podle dovolatele nadále žalovaná a žalobce, který užíval s žalovanou předmětný byt do rozvodu manželství a i několik měsíců poté, považuje své nastalé postavení za nejisté, přičemž jeho vyřešení je závislé na určení vlastnického práva žalované k bytu. Žaloba na určení vlastnického práva je proto podle jeho názoru způsobilá narovnat nejisté právní poměry účastníků. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, podle něhož je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti dán, jestliže navržený výrok soudu o žalobě na určení vlastnictví je způsobilý přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, podle nichž je naléhavý právní zájem na určení dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo se jeho postavení stalo nejistým. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu není s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souladu. Dovolatel zároveň s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/200, namítá procesní vadu řízení, mající podle něj za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, spočívající v tom, že odvolací soud žalobce řádně nepoučil o nutnosti vylíčit všechny rozhodné skutečnosti ohledně existence jeho naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, hodlal-li odvolací soudu zajmout odlišné právní posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví, než k jakému dospěl soud prvního stupně. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobce podali žalovaní vyjádření, v němž navrhli zamítnutí dovolání, neboť mají za to, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví správně. Poukazují na to, že žaloba byla od počátku naprosto zbytečná, neboť výsledek sporu, ať by byl jakýkoliv, nemohl pro žalobce přinést ničeho významného, když předmětný byt nebyl ve společném jmění manželů, byl ve výlučném vlastnictví žalované, která jej převedla na svého otce darovací smlouvou se souhlasem všech účastníků, jak vyplynulo z provedeného dokazování, kdy tímto převodem došlo k vyrovnání dluhu vůči žalobci za nevrácení jím zapůjčených finančních prostředků. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem