24 Cdo 1550/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1550/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1550/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1550.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Dědic zákonný Společná domácnost Dotčené předpisy:§ 163 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1550/2025-580 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, se sídlem v Brně, Dykova 2230/2, proti žalovaným 1) J. G., zastoupené Mgr. Tomášem Zimolkou, advokátem, se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e a 2) neznámým dědicům po F. G., zemřelému 31. 10. 2022, zastoupenému opatrovnicí JUDr. Lenkou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 244/53, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 51/2021, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18 Co 230/2023-530, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radovana Zubka, advokáta. Odůvodnění: Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 7 C 51/2021-486, určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona „v řízení o pozůstalosti zůstavitele P. G., zemřelého 9. 4. 2021“, (dále rovněž jen „zůstavitel“) [výrok I], uložil žalovaným zaplatit rovným dílem žalobkyni „náhradu nákladů řízení v plné výši“ částkou 71 635,50 Kč (výrok II) a přiznal procesní opatrovnici JUDr. Lence Hrdličkové, advokátce, odměnu a náhradu výdajů v částce 15 427,50 Kč, kterou je povinna Česká republika – Okresní soud Brno-venkov zaplatit této procesní opatrovnici do 15 dnů od právní moci takového rozhodnutí (výrok III). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, o věci samé, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení (výrok II) jej změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení dědického práva po výše označeném zůstaviteli s tvrzením, že po dobu delší jednoho roku s ním vedla společnou domácnost. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná 1) [dále též „dovolatelka“] napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Předeslat dlužno, že v dané věci mají účastníci neskončeného pozůstalostního řízení ve sporu o dědické právo postavení tzv. nerozlučných společníků v rozepři, tedy dovolání podané i jen žalovanou 1) je subjektivně účinné i vůči neznámým dědicům zemřelého F. G., byť ti sami dovolání nepodali (srov. § 243b, § 242 odst. 2 písm. b/ a § 91 odst. 2 o. s. ř.). Otázka vedení (jediné) společné domácnosti žalobkyní se zůstavitelem po rozhodnou dobu nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) je v dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a tedy že došlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve třetí třídě dědiců podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z., zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost a/nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, jakož i s právními názory vyjádřenými ve zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982, v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 9. 1984, sp. zn. 3 Cz 62/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1986, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, která určují stejná východiska pro posouzení „spolužijící osoby“ se zůstavitelem, jaká byla použita i v projednávané věci, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak náležitě vychází, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K tomu dovolací soud považuje za nezbytné doplnit, že se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech (jež se ustálily ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není třeba ustálený výklad jakkoliv měnit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020). Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem zásadně nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu soužití žalobkyně se zůstavitelem v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby. Jestliže dovolatelka nadále shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci v pochybení soudů nižších stupňů v hodnocení důkazů, nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl; přičemž nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu i v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Podstatou dovolacích námitek žalované je prakticky výlučně jen nesouhlas s tím, v jakém rozsahu a k jakým skutkovým okolnostem soud prvního stupně provedl dokazování a že odvolací soud bez dalšího akceptoval dokazování a skutková zjištění soudu prvního stupně, a tedy polemika se správností a úplností skutkových zjištění soudů vycházejících z provedeného dokazování a hodnocení důkazů stran vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem především v posledním roce před úmrtím zůstavitele. Na základě vlastních (odlišných) skutkových tvrzení [že z dokazování nevyplynul jednoznačný závěr o trvalém soužití zemřelého se žalobkyní] pak žalovaná 1) oproti závěru odvolac