24 Cdo 1660/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1660/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:24 Cdo 1660/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1660.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Správce pozůstalosti (o. z.) Procesní nástupnictví Náhradní pozemek Prostá správa cizího majetku (o. z.) [ Správa cizího majetku (o. z.) ] Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 107 odst. 1 o. s. ř. § 1677 odst. 1 o. z. § 1678 odst. 1 o. z. § 1405 o. z. § 1406 o. z. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1660/2021-787 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. V. se sídlem XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19. dubna 2020, posledně bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 191/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2021, sp. zn. 95 Co 10/2021-712, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Návrhem ze dne 27.12.2017 se V. M. domáhala nahrazení projevu vůle žalované mimo jiné k převodu pozemků evidovaných na LV XY Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, s tvrzením, že je restituentkou, jíž byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná však postupuje liknavě v nabídce náhradních pozemků a neumožnila jí nárok realizovat ve veřejných nabídkách. V průběhu řízení žalobkyně V. M. dne 19.4.2020 zemřela. Okresní soud v Litoměřicích (místně příslušný k rozhodnutí o návrhu ohledně specifikovaných pozemků evidovaných na LV) usnesením ze dne 8.12.2020, č.j. 20 C 191/2019-693, zamítl návrh V. V., správce pozůstalosti žalobkyně V. M., na pokračování řízení, které bylo přerušeno usnesením ze dne 21.8.2020, č.j. 20 C 191/2019-663, do skončení dědického řízení po žalobkyni. Vyslovil názor, že ještě není jednoznačně určen okruh dědiců, a i kdyby byl, pak správce dědictví nedoložil jednomyslný souhlas dědiců se svým návrhem, který překračuje limity prosté správy. K odvolání V. V., správce pozůstalosti, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27.1.2021, č.j. 95 Co 10/2021-712, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se v řízení pokračuje, a to na místě žalobkyně s V. V. S odkazem na ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. a postavení správce pozůstalosti, jemuž podle nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 náleží prostá správa spravovaného majetku, dovodil, že není důvod žalobu na nahrazení projevu vůle ohledně pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, z uplatňování těchto práv vyloučit, bude-li sloužit k zachování (již přiznaných) majetkových nároků žalobkyně. Uzavřel, že „bylo-li osvědčeno, že advokát V. V. byl zemřelou žalobkyní povolán jako správce pozůstalosti, v zákonné formě veřejné listiny (§ 1556 odst. 1 o.z.), je třeba na něho nahlížet jako na (dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o.z.) procesního nástupce žalobkyně“, a „protože je zde procesní subjekt, odpadla tak překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1 věta třetí o.s.ř.)“. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2010 sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace, kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle) lze podřadit pod prostou správu pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat skončení projednání pozůstalosti a vydání pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení tak, aby bylo postaveno na jisto, jaká konkrétní osoba nebo osoby vstoupily do práv a povinností zemřelého účastníka řízení. Odlišný postup soudní praxe připouští pouze ve zcela výjimečných případech. V dané věci žádné mimořádné okolnosti odůvodňující odlišný postup odvolací soud neuvádí, samotná povaha věci pokračování se správcem pozůstalosti vylučuje. I pokud by bylo možné uzavřít, že jsou dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná napadené usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce zemřelé původní žalobkyně. Poukazuje na rozdíl mezi správou prostou a úplnou, s tím, že cílem správy prosté je zachování spravovaného majetku, konzervace stavu, jaký byl na začátku správy, účelem není rozmnožení majetku, změna účelu spravovaného majetku přichází v úvahu pouze v případě, že s takovým krokem vysloví souhlas beneficienti dané správy. Z toho pak dovozuje, že správce pozůstalosti má svou činnost zaměřit pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, a to v takovém rozsahu, v jakém byla v okamžiku smrti zůstavitele, a je přesvědčena, že nelze dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez dalšího oprávněním vést soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s jeho předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. Pokračováním v soudním řízení se správcem pozůstalosti v dané věci fakticky dochází ke změně účelu spravovaného majetku a dědicům se znemožňuje zvolit případně jiný způsob uspokojení přiznaného restitučního nároku, než převodem náhradních pozemků. S odkazem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení na místo zemřelé původní žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V. a řízení se přerušuje do pravomocného skončení dědického řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020, popř. aby usnesení odvolacího soudu zrušil. K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V. vyjádření. Především má za to, že se odvolací soud při posouzení otázky přerušení řízení v případě ztráty procesní způsobilosti účastníka řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil, naopak z ustálené rozhodovací praxe přímo vycházel. Z ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí účastníka řízení dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a s kým, je pouze na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet situací ani osob, s nimiž je možné v řízení dále pokračovat. Povaha řízení, v němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud České republiky (např. rozsudek ze dne 29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne 18.7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru, že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé žalobkyni přiznány již za jejího života, lze považovat za prostou správu existujícího majetku, když podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici pravomoci správce upravuje ustanovení § 1406 občanského zákoníku, které zakazuje změnit účel spravovaného majetku, k čemuž v dané věci v žádném případě nedochází, když nárok na náhradu za odejmuté pozemky podle zákona o půdě byl zůstavitelce přiznán za jejího života a ona také vybrala konkrétní pozemky, jejichž