24 Cdo 1852/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1852/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2023 Spisová značka:24 Cdo 1852/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1852.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence) Dotčené předpisy:§ 80 předpisu č. 292/2013 Sb. § 70 předpisu č. 292/2013 Sb. § 77 předpisu č. 292/2013 Sb. § 20 předpisu č. 292/2013 Sb. § 21 předpisu č. 292/2013 Sb. § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 372/2011 Sb. § 157 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:28. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1852/2023-176 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci umístěné A. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené procesním opatrovníkem T. R., advokátem se sídlem v XY, za účasti Městské části Prahy 6, se sídlem v Praze 6, Čs. Armády 601/23, a zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, identifikační číslo osoby 00064220, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 L 470/2021, o dovolání umístěné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 39 Co 199/2022-88, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 39 Co 199/2022-88, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2022, č. j. 1 L 470/2021-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 1 L 470/2021-46, vyslovil, že další držení umístěné A. P. ve zdravotním ústavu – Psychiatrické nemocnici Bohnice – je přípustné do 3. 9. 2022. 2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že u umístěné byla zjištěna duševní porucha chorobného charakteru, a to paranoidní schizofrenie ve stavu forenzně významné dekompenzace s podstatně narušeným kontaktem s realitou. V důsledku zjištěné poruchy byla umístěná z psychiatrického hlediska shledána zjevně a bezprostředně nebezpečnou sobě i svému okolí. Další držení umístěné ve zdravotnickém zařízení bylo shledáno nutným vzhledem k jejímu aktuálnímu psychickému stavu. Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem ke zjištěné duševní poruše není umístěná schopna chápat obsah soudních rozhodnutí a že zjištěný stav vyžaduje dlouhodobou psychiatrickou léčbu spojenou se sociálním řešením. Svůj závěr o tom, že u umístěné trvají důvody detence podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), opřel zejména o výsledky odborného zkoumání umístěné ustanovenou soudní znalkyní. 3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak umístěná sama, tak i její opatrovník. Umístěná uvedla, že se odvolává proti všemu, „nelíbí se jí jednání, které je velmi nebezpečné, zvítězí láska“. Podle umístěné nebyly splněny podmínky pro omezení její osobní svobody, není a nebyla nikdy nikomu nebezpečná, nikdy nikomu nic neudělala, má čistý trestní rejstřík a proto žádala „znovuprojednání“ jejího případu. V odvolání opatrovníka umístěné bylo namítáno, že nebyly splněny podmínky k další hospitalizaci ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách ani naplněna podmínka podle § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy že nezbytnou péči o osobu umístěné nešlo ke dni převzetí a po dobu další hospitalizace zajistit mírnějším a méně omezujícím prostředím. 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vycházel ze závěrů soudu prvního stupně, na které odkázal. Zdůraznil, že v dané věci bylo stěžejním důkazem odborné psychiatrické vyšetření MUDr. Gabriely Leblové. Podle závěrů jí zpracovaného znaleckého posudku trpí posuzovaná paranoidní schizofrenií, ve formě dekompenzace s narušením kontaktu s realitou a byla (v době zpracování posudku) bezprostředně nebezpečná jak sobě, tak i svému okolí. V důsledku toho je její další držení ve zdravotnickém zařízení nutné. V souladu se závěry znaleckého posudku je podle odvolacího soudu i odvolání samotné umístěné, z něhož vyplývá, že nemá na svoji chorobu včetně jejích důsledků reálný náhled. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nebezpečí, které umístěná představuje jak pro sebe, tak i pro své okolí (včetně nedostatku náhledu na nemoc) jsou důvodem, proč dosud nemůže léčení pokračovat formou ambulantní. Uzavřel proto, že zákonné důvody pro další držení umístěné v psychiatrickém zařízení jsou splněny včetně podmínky, že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo v důsledku onemocnění umístěné reálné uvažovat o mírnějších opatřeních, v dané věci patrně převzetím umístěné do ambulantní psychiatrické péče. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla umístěná v celém rozsahu dovoláním, které jednou včasně a jednou po uplynutí zákonné lhůty doplnil její opatrovník. V dovolání bylo namítáno, že k dalšímu držení umístěné nebyly splněny všechny tři, resp. čtyři zákonné podmínky dané ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, ve spojení s ustanovením § 104 o. z. Konkrétně podle dovolatelky (jejího opatrovníka) nebyla naplněna podmínka, že umístěná ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, přičemž při řešení této otázky se především odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu bylo odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 352/2022 a 24 Cdo 1150/2022). V dovolání bylo dále namítáno, že i pokud by byla předchozí podmínka teoreticky splněna, není možné shledat naplnění další podmínky, to je, že nelze hrozbu pro umístěnou nebo její okolí odvrátit jinak. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od již citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání bylo dále argumentováno, že soudy obou stupňů rezignovaly na přezkum trvání důvodů dalšího držení ve zdravotnickém zařízení, přestože to námitka byla opakovaně uplatňována. Rozhodování soudů obou stupňů závisí podle dovolatelky i na posouzení dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené otázky, a to zda neutěšené až nevyřešené bytové možnosti umístěné na svobodě jsou způsobilé naplnit jednu ze tří, resp. čtyř zákonných kumulativních podmínek k nedobrovolné hospitalizaci, tj. podmínku že hrozbu pro pacienta nebo její okolí nelze odvrátit jinak. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. K podanému dovolání se vyjádřil zdravotní ústav - Psychiatrická nemocnice Bohnice, který se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že soudy opřely svá rozhodnutí o znalecký posudek, zjistily a dostatečně prokázaly, že v důsledku její akutně zhoršené duševní poruchy byla umístěná nebezpečná nejen sama sobě, ale i svému okolí. Konkrétně měla poruchy myšlení, narušené vnímání i emotivitu, pro které nebyla schopna logicky a racionálně jednat při každodenních běžných činnostech, její chování bylo natolik dezorganizované a nepředvídatelné, že ve vnějším světe by bylo její zdraví a život prakticky nepřetržitě, bezprostředně a závažně ohrožené. Dále ve svém vyjádření zdravotní ústav zpochybnil argumentaci dovolatelky týkající se odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů náležitě odůvodnily splnění a trvání všech podmínek nedobrovolné hospitalizace u umístěné. K předkládané neřešené otázce zda neutěšené až nevyřešené bytové možnosti umístěné na svobodě jsou způsobilé naplnit jednu ze tří, resp. čtyř zákonných kumulativních podmínek k nedobrovolné hospitalizaci pak zdravotní ústav uvedl, že takovýto právní názor soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nevyslovily. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně zamítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonem určené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího so