24 Cdo 1860/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1860/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2021 Spisová značka:24 Cdo 1860/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1860.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana oprávněného dědice Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 485 předpisu č. 40/1964Sb. § 487 předpisu č. 40/1964Sb. § 563 předpisu č. 40/1964Sb. § 517 předpisu č. 40/1964Sb. § 458 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1860/2020-156 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ch. R., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 849/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 2 023 086,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 181 C 10/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2020, č. j. 11 Co 235/2019-110, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 231 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc. Stanislava Bruncka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Vídeňská č. 849/15. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 11 Co 235/2019-110, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2019, č. j. 181 C 10/2018-70, v odstavci I. výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 023 086,09 Kč (výrok I.), změnil jej v odstavci II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a sice tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 234 474 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ztotožnil se s okresním soudem v závěru, že „žalovaná se ocitla v prodlení s plněním povinnosti vydat žalobkyni předmět dědictví, a proto je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení za dobu od 12. 8. 2015 do 8. 6. 2018 v sazbě 8,05 % ročně z částky 8 897 186,25 Kč, které se rovnají částce 2 023 086,09 Kč.“ Splatnost pohledávky na vydání majetku z dědictví odvíjel od doručení výzvy žalobkyně, resp. uplynutí posledního dne k plnění v ní stanovené, tj. dne 11. 8. 2015, a nárok na úrok z prodlení ve výši zákonné sazby podřadil pod ustanovení § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), v čemž právní posouzení soudu prvního stupně [§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] korigoval. Odvolací námitky odmítl jako neopodstatněné s tím, že se s nimi náležitě vypořádal již soud prvního stupně, s jehož úvahami souhlasil, „včetně přiléhavého odkazu na rozhodnutí NS ČR ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2132/2017“, jehož závěry „týkající se prodlení státu jsou obecné povahy, použitelné v nyní projednávané věci.“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil její prodlení s vydáním majetku, který nabyla jako tzv. odúmrť (dále již jen „odúmrť“), žalobkyni jako oprávněné dědičce, a že soud neodepřel ochranu výkonu práva na úrok z prodlení za použití korektivu dobrých mravů. Pokládá následující právní otázky: 1. „Může se stát (jenž je ve stejném postavení jako nepravý dědic) dostat do prodlení s vydáním dědictví oprávněnému dědici, jehož dědickým titulem je holografní závěť již v době před podáním žaloby na vydání oprávněnému dědici, když tento prokázal, že mu svědčí dědické právo až v řízení o vydání dědictví oprávněnému dědici, ve kterém bylo vlastně nově rozhodnuto o dědickém právu?“; 2. „Může zapříčinit postup podle věty první ustanovení § 16 zákona č. 219/2000 Sb., prodlení státu s vydáním dědictví [se spornými nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl způsoby uvedenými v ustanovení § 13 tohoto zákona, odkáže příslušná organizační složka (§ 11) tyto osoby na soud], jenž byl ze strany státu použit vůči oprávněnému dědici, který prokazoval své dědické právo holografní závětí v dodatečném řízení o dědictví, bez toho, že by v tomto řízení prokázal její pravost?“; 3. „Je v rozporu s dobrými mravy uplatnění práva na zaplacení úroku z prodlení z včas nevydaného dědictví, za dobu předcházející řízení o vydání dědictví oprávněnému, jakož i za dobu běžící do pravomocného rozhodnutí takového řízení, když oprávněný dědic (z titulu holografní závěti) prokázal autenticitu závěti právě až v tomto řízení?“; 4. „Může se dostat do prodlení s vydáním dědictví oprávněnému dědici stát, který v rámci tzv. odúmrti nabyl práva na plnění (pohledávky vůči bance), když v době výzvy k vydání dědictví jednak nevěděl bez pochybností, že právě oprávněnému dědici svědčí právo na vydání dědictví (plnění), neboť tento prokazoval své dědické právo holografní závětí, a dále, když předmět plnění (finanční prostředky) v té době nedržel, takže je nemohl ani vydat, pouze v té době disponoval právy na plnění vůči třetí osobě, a konečně ani nevěděl, v jaké částce má plnit?“ Přípustnost dovolání odvíjí od toho, že tyto právní otázky nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a dále se domáhala odkladu vykonatelnosti tohoto rozsudku. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť otázka 1. „obsahuje nesprávný předpoklad, že rozsudkem o povinnosti vydat dědictví se nově rozhoduje o dědickém právu“ a otázka 2. vychází z nepravdivého „tvrzení, že oprávněný dědic prokazoval své dědické právo holografní závěti v dodatečném řízení o dědictví …, neboť (v tomto řízení) soud rozhoduje jen o otázce, zda existuje neprojednané dědictví nebo ne, nerozhoduje znovu o tom, kdo je dědicem zůstavitele.“ Otázky 3. a 4. nejsou otázkami dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenými. Odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2002). Dodala, že žalovaná pohledávku na vydání dědictví „mohla splnit řádně a včas, pokud by žalobkyni převedla práva k účtům zůstavitele“. Navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že nejde o právní otázky, které doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Odvolací soud vyřešil právní otázku splatnosti pohledávky na vydání majetku z dědictví oprávněnému (pravému) dědici a tedy prodlení žalované s jejím vydáním – v rozsahu konkrétně položených otázek, kterými je dovolací soud při přezkumné činnosti vázán (což akceptuje ve své judikatuře i Ústavní soud; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, bod 23, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 656/20, bod 22) – v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž od přijatého řešení není důvod se odchýlit. Dovolání žalované není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Ochrana pravého dědice se řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli, a protože zůstavitel zemřel dne 5. 7. 1998, je zapotřebí posuzovat ochranu oprávněného dědice podle ustanovení § 485 a násl. obč. zák. (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1192/2003, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1614/2012, nebo ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1087/2015), což je podstatné také pro vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení, neboť z hlediska ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je rozhodné, že jde o právo vzniklé z právního poměru vzniklého před 1. 1. 2014 (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu