24 Cdo 1971/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1971/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2022 Spisová značka:24 Cdo 1971/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1971.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1971/2021-547 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, proti žalovaným 1) N. Š., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) K. L., narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 100/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021, č. j. 21 Co 11/2019-524, takto: I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2021, č. j. 21 Co 11/2019-524, k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená mezi K. D. a J. D. (jako dárci) a žalovanými (jako obdarovanými) není vůči žalobkyni (věřiteli) účinná na základě ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ze zrušovacího rozsudku ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4262/2019, vydaného v projednávané věci, podle nějž na běh prekluzivní lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nelze analogicky použít ustanovení § 112 obč. zák. o běhu promlčecích lhůt. Tím byla podle odvolacího soudu vyřešena otázka běhu prekluzivní lhůty nejen ve vztahu ke skutečnosti, že žalobkyně po určitou dobu nebyla nositelem hmotněprávního nároku ze směnky (když pro předchozí rozhodnutí byla určující tato otázka), ale i ve vztahu k nyní žalovanými akcentované námitce, že původní znění žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu bylo následně změněno v období od 15. 4. 2010 do 2. 5. 2010 na žalobu na určení neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 80 o. s. ř., a následně byla žaloba změněna opět na žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu. Protože se pravidla o běhu promlčecích lhůt podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. analogicky neuplatní na běh prekluzivních lhůt, není žalobní nárok prekludován. Dále učinil odvolací soud skutkové zjištění, že dlužník (dárce K. D.) nemá žádný jiný majetek postačující k uspokojení pohledávky věřitele. Pasivně legitimovány jsou žalované, v jejichž prospěch byl zkracující úkon učiněn, nikoli dlužník, proto žalované nemohou vznést námitku promlčení, tu mohou vznést až v případném řízení o výkonu rozhodnutí (exekuci), k tomu odkázal soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1335/2011. Dlužníkovi vznikl jako směnečnému ručiteli samostatný závazek, není proto významné, že se žalobkyně nepokusila o uspokojení pohledávky vůči ostatním směnečným dlužníkům. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované jako osoby blízké dlužníka neprokázaly, že vyvinuly náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele. Nejedná se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Trestní oznámení na konkursní správkyni, která převedla směnečnou pohledávku na žalobkyni, bylo odloženo. Konkursní správkyně (původní žalobkyně) postupovala jak je v praxi běžné, úkony byly činěny s vědomím a souhlasem konkursního soudu. Rozpor s dobrými mravy nelze dovodit ani z toho, že se obchodní společnost (v níž byl dlužník společníkem a jednatelem, a za jejíž dluh byl směnečným ručitelem), stala obětí podvodu třetí osoby. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, v němž k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání předkládají následující právní otázky: 1) Zda je-li včasně podaná žaloba na určení neúčinnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. následně změněna na žalobu na určení neplatnosti (§ 80 o. s. ř.) a následně změněna zpět na žalobu na určení neúčinnosti, dochází ke stavení běhu prekluzivní lhůty okamžikem, kdy dojde soudu návrh na (poslední) změnu petitu (kdy už tedy u soudu neprobíhá řízení o určení neúčinnosti), nebo již zahájením původního řízení, „ať už bylo předmětem řízení v průběhu řízení cokoliv“. Podle dovolatelek se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k tomu odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3049/2011. 2) Zda může soud vzít za nesporná neurčitá a obecná tvrzení účastníků. V této souvislosti namítají, že mají za to, že žalobkyně neprokázala, že dlužník nemá žádný jiný majetek, ze kterého by mohla být pohledávka žalobkyně uspokojena. Namítají rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, případně že se jedná o otázku dosud neřešenou. 3) Zda účinky žaloby zůstanou zachovány, pokud je na věřitele pohledávka platně postoupena až poté, co již vstoupil do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. Uvedené považují za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. 4) Odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vyšel z toho, že aby byl právní úkon neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák., musel by být prokázán trestný čin. 5) Vyvinutí náležité pečlivosti, v této spojitosti namítají odchýlení od ustálené rozhodovací praxe (odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3627/2013). Kromě nesprávného výkladu tohoto pojmu namítají též neprovedení všech důkazů, ačkoli ohledně této skutečnosti neunesli důkazní břemeno, v čemž spatřují odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003. 6) Rozpor s dobrými mravy – k tomu formulují pět jednotlivých podotázek – zda může soud vzít v potaz následující skutečnosti: dlužník se stal dlužníkem, protože se stal obětí trestného činu podvodu; dlužník je pouze ručitelem; ušlým majetkem není majetek získaný v souvislosti s dluhem; osoby, v jejichž prospěch byl odporovaný úkon učiněn, investovaly do majetku, který je předmětem odporovaného právního úkonu; věřitel nepodal návrh na výkon rozhodnutí. Podle dovolatelek se jedná o otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. 7) Možnost žalovaných vznést námitku promlčení až ve vykonávacím řízení. Dovolatelky uvádí, že tato otázka má být vyřešena jinak než jak byla vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1335/2011, případně že se jedná o otázku dosud neřešenou. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ad 1) Dovolání žalovaných není ve vztahu k této právní otázce přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně se závazným právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4262/2019, který byl vydán v projednávané věci. Dovozují-li žalované, že k uplatnění práva nedošlo včasným podáním žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu dne 2. 5. 2008, ale že právo bylo uplatněno až poslední (druhou) změnou žaloby (když napřed byla žaloba na dobu od 15. 4. 2010 do 2. 5. 2010 změněna na určení neplatnosti právního úkonu), kterou byla dne 2. 5. 2010 žaloba změněna zpět na určení neúčinnosti právního úkonu, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Namítají-li totiž žalované, zda předmětem včasně zahájeného řízení může být po určitou dobu „cokoliv“, aniž by to mělo vliv na prekluzivní lhůtu, ve skutečnosti tím namítají, že žalobce po určitou dobu v zahájeném řízení řádně nepokračoval. Taková skutečnost má však podle ustanovení § 112 obč. zák. vliv na běh promlčecích lhůt (podle nějž uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto