24 Cdo 2686/2018 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2686/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2020 Spisová značka:24 Cdo 2686/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2686.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Výživné Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 101 odst. 1 zák. o rod. § 101 odst. 2 zák. o rod. § 101 obč. zák. § 3028 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2686/2018-632 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. A., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 938/37, o zaplacení 451 500 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 1088/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2017, č. j. 18 Co 95/2017-594, takto: Rozsudek krajského soudu ve výroku I. a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. října 2015, č. j. 19 C 1088/2010-466, ve výroku II., jímž byla žaloba „ve zbytku“ zamítnuta, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 12. 2010 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 41 500 Kč a P. K. [dále též jen „žalovaný 2)“] částku 41 500 Kč, obojí z titulu úhrady výživného ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen „zákon o rodině“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalobce žil se žalovanou v družském poměru, ze kterého se dne 1. 7. 2002 narodila nezletilá AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilá“), a žalobce již před jejím narozením uznal své otcovství. Po odstěhování žalované ze společné domácnosti bylo soudem rozhodnuto o svěření nezletilé do péče žalované a žalobci stanovil vyživovací povinnost k nezletilé ve výši 10 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2007. V roce 2008 žalobce nabyl dojmu, že není biologickým otcem nezletilé a po výsledku paternitní expertízy vylučující jeho otcovství podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k podání žaloby o popření otcovství. Podle žalobce je pravděpodobným otcem nezletilé P. K. V období od 22. 10. 2007 do 8. 8. 2008 žalobce uhradil za oba žalované výživné ve prospěch nezletilé ve výši 83 000 Kč, a proto se po každém ze žalovaných domáhal zaplacení (vrácení) jedné poloviny tohoto plnění. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu dříve, než bylo pravomocně popřeno jeho otcovství k nezletilé v řízení vedeném Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 1058/2010, žalobce současně navrhl přerušení tohoto řízení o zaplacení plnění výživného do pravomocného skončení řízení o popření jeho otcovství k nezletilé. Podáním doručeným soudu dne 21. 11. 2011 žalobce rozšířil předmět žaloby proti žalované o částku 410 000 Kč představující žalobcem uhrazené výživné ve prospěch nezletilé za období od 9. 9. 2008 do 15. 11. 2011 (celkem tedy žalobce požadoval zaplatit částku 451 500 Kč) a o úrok z prodlení z celé částky ve výši 7,75 % od 22. 11. 2011 do zaplacení. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a svým podáním řádně a včas učinila námitku promlčení části uplatňovaného nároku, a to v rozsahu plnění žalobce uskutečněného dříve než tři roky před podáním žaloby. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 18 Co 153/2013-255, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 8. 2012, č. j. 19 C 1088/2010-163, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 5. 2013, č. j. 19 C 1088/2010-223, ve výroku, kterým zamítl žalobu vůči žalovanému 2) z důvodu absence jeho pasivní legitimace, ve zbývajícím rozsahu rozsudek zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, č. j. 19 C 1088/2010-466, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 358 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % jdoucím od 22. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), „ve zbytku“ zamítl (výrok II.) a současně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 862 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně po provedení rozsáhlého dokazování týkajícího se objasnění skutečných příjmů žalované v období, za něž žalobce požadoval uhradit zaplacené výživné ve prospěch nezletilé, dospěl k závěru, že žalovaná byla v rozhodném období schopna plnit vyživovací povinnost nejen za sebe, ale i za neuvedeného otce. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení a nárok podle ustanovení § 101 zákona o rodině se promlčuje ve tříleté lhůtě (právo mohlo být uplatněno poprvé po právní moci popření otcovství, tj. 7. 5. 2012), soud prvního stupně nepřiznal žalobci částky jím uhrazené přede dnem 7. 5. 2009. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 18 Co 95/2017-594, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II., v němž byla žaloba „ve zbytku“ zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); ve výroku I. a III tento rozsudek zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce nemá právo na úhradu výživného, jež plnil před 7. 5. 2009, což je období dříve než tři roky před pravomocným popřením žalobcova otcovství k nezletilé. Soudu prvního stupně však vytkl, že nedostatečně zdůvodnil, na základě jakých skutečností přiznal žalobci nárok na zaplacení částky 358 000 Kč s příslušenstvím, resp. z jaké výše příjmu žalované při rozhodování za předmětné období vycházel, proto byla v této části věc vrácena k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho zamítavého výroku I. rozsudku) podal žalobce dovolání. Namítal, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky „zda, je-li právo na úhradu plnění vyživovací povinnosti za jiného podle § 101 odst. 1 zákona o rodině uplatněno u soudu v tříleté promlčecí době, jejíž běh počíná dnem právní moci rozhodnutí o popření otcovství oprávněné osoby, nedojde k promlčení práva na úhradu dávek výživného zaplacených před tímto dnem, a to bez ohledu na dobu jejich zaplacení, tedy zda lze vázat promlčení nároku na okamžik zaplacení výživného tehdy, je-li podkladem pro podání žaloby rozhodnutí o popření otcovství“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 (které je pro projednávanou věc rozhodné vzhledem ke dni rozhodnutí odvolacího soudu - srov. čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejedná-li se o manželské majetkové právo. Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 oproti tomu stanovil, že dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Ačkoli je pro projednávanou věc určující posouzení nároku podle ustanovení § 101 zákona o rodině (proti kterému nebylo podle předchozí právní úpravy dovolání objektivn