24 Cdo 2814/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2814/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2814/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2814.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2814/2025-1120 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci navrhovatelky T. S. (dříve D.), zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1. Pařížská č. 204/21, za účasti domnělého otce M. M., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 112/44, a nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, o určení otcovství a o úpravu péče a výživy nezletilého, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 97/2013, o dovolání M. M. (domnělého otce) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025 č.j. 25 Co 90/2025-1065 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2024 č.j. 46 C 97/2013-1016, takto: I. Řízení o dovolání domnělého otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2024 č.j. 46 C 97/2013-1016, se zastavuje. II. Dovolání domnělého otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025 č.j. 25 Co 90/2025-1065 se odmítá. III. Domnělý otec je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.876,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta se sídlem v Praze 1. Pařížská č. 204/21. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.). 2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.10.2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12.12.2024 č.j. 46 C 97/2013-1016, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.). Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání domnělého otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.10.2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12.12.2024 č.j. 46 C 97/2013-1016 (§ 243c odst.1, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.). 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním domnělého otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.5.2025 č.j. 25 Co 90/2025-1065, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že ve vztahu k námitce, že „ve věci rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud“, dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., a že jinak byl v dovolání uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a který je jako jediný způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. 4. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že může-li být dovolání přípustné (jako je tomu v projednávané věci) jen podle ustanovení § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Současně je třeba mít na zřeteli, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26.6.2014 sp. zn. III. ÚS1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. 5. Dovolatel, v kontextu výše uvedeného obligatorního obsahového požadavku, ve svém dovolání ve vztahu k námitce, že „ve věci rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud“, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Ostatně v projednávané věci nemůže být o mezinárodní pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů pochyb. S ohledem na skutečnost, že neexistuje žádný unijní předpis, ani žádná adekvátní dvoustranná mezinárodní smlouva, které by stanovily mezinárodní pravomoc (resp. příslušnost) pro řízení o určení otcovství (z rozsahu působnosti „nařízení Brusel II bis“ jsou tyto otázky výslovně vyňaty a nevztahuje se na ně ani „nařízení Brusel I“), je třeba v dané věci, v níž byl návrh na určení otcovství podán již dne 9.5.2013, určit mezinárodní pravomoc podle ustanovení § 40 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění účinném do 31.12.2013). V souladu s citovaným ustanovením navrhovatelka za situace, kdy domnělý otec (odpůrce) žijící v Itálii neměl v České republice obecný soud, podala návrh na určení otcovství u svého obecného soudu v České republice, v jehož obvodu měla své bydliště (srov. § 85 odst. 1 o.s.ř.). Uvádí-li dovolatel, že „v průběhu řízení se žalobkyně společně se synem odstěhovala za svým nynějším manželem do Spolkové republiky Německo“, potom zcela přehlíží, že pro určení mezinárodní pravomoci, jež je v dané věci odvozena od místní příslušnosti, jsou rozhodné skutečnosti dané při zahájení řízení (platí zde tzv. zásada perpetuatio fori, která je výslovně vyjádřena v ustanovení § 11 odst. 1 o.s.ř.), a proto není podstatné, zda následně (po zahájení řízení)