24 Cdo 2890/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2890/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 12. 2020 Spisová značka:24 Cdo 2890/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2890.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva kupní Neplatnost smlouvy Žaloba určovací Katastr nemovitostí Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1760 o. z. § 580 odst. 2 o. z. § 1105 o. z. § 6 předpisu č. 256/2013Sb. § 10 předpisu č. 256/2013Sb. § 12 předpisu č. 256/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2890/2020-328 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému V. K., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Danielem Milićem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 10, o určení platnosti kupní smlouvy a o vzájemné žalobě o zrušení kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 24/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o určení platnosti v tomto výroku blíže označené kupní smlouvy, jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje. Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, ve výrocích I., III. a IV. a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení platnosti označené kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod specifikovaných pozemků z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce (výrok I.), dále zamítl (vzájemnou) žalobu, kterou se žalovaný domáhal zrušení označené kupní smlouvy shora (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud jde o žalobu o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, soud prvního stupně své rozhodnutí vystavěl na argumentaci, že žalobce „uzavřel kupní smlouvu dne 1. 9. 2017 se žalovaným, ačkoli ten jako vlastník předmětu koupě v době podpisu kupní smlouvy v katastru nemovitostí zapsán nebyl, což bylo žalobci známo. V takovém případě ale dle soudu právní účinek kupní smlouvy z 1. 9. 2017 nenastal a žalobce se vlastníkem prodávaných nemovitých věcí stát nemohl.“ K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, rozsudek soudu prvního stupně mj. ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy potvrdil, a dále výrokem II. změnil nákladové výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud sice na straně jedné vyložil, že: „smlouva strany zavazuje a skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost nevyvolává“, na straně druhé se však vyjadřoval k věcněprávním účinkům převodní smlouvy (které ovšem v daném případě nenastaly) s tím, že: „v případě nabytí věci od nevlastníka zapsané do veřejného seznamu je třeba posoudit, zda zamýšlený věcně právní účinek smlouvy nastane či nenastane“, a dále, že: „zásadně platí, že nikdo nemůže převést více práv, než která mu náleží.“ Poté se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zaobíral principem materiální publicity podle § 984 odst. 1 o. z. a také konstatoval, že: „žalobce věděl, že žalovaný nemovitosti nevlastní a v době uzavření kupní smlouvy je rovněž nevlastnil. O celou věc se dlouhodobě zajímal a jeho zájmem bylo získat nemovitosti do svého vlastnictví místo žalovaného. Občanský zákoník za okamžik, ke kterému se posuzuje dobrá víra, stanoví odlišně pro situaci, kdy právo vzniká zápisem do veřejného seznamu a odlišně pro situace, kdy vzniká nezávisle na zápisu ve veřejném seznamu. To, že nabyvatel vychází z údaje, který není v rozhodném okamžiku ve veřejném seznamu uveden (z předpokladu budoucího zápisu), může sice založit jeho dobrou víru, že v rozhodované věci žalovaný bude oprávněn s nemovitou věcí disponovat. Nejde však o dobrou víru, která je vírou v to, že oprávněná osoba má právo s věcí nakládat. Dobrá víra vycházející z pouhého předpokladu provedení zápisu do katastru nemovitostí nemůže vést k prolomení zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než která mu náleží, a tedy k nabytí vlastnictví od nevlastníka.“ Konečně odvolací soud s odkazem na § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 o. z. uvedl, že: „pokud žalobce uzavřel smlouvu dva dny poté, co žalovaný nemovitosti koupil od předchozí vlastnice, aniž by vyčkal vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce, choval se proti obecným zásadám slušnosti a jeho tlak na žalovaného byl motivován až zvláštním způsobem.“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části jeho meritorního výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání a současně podal návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, který odůvodnil obavou, že pokud bude žalobce s pozemky nakládat před rozhodnutím dovolacího soudu, pozbyde žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení a rovněž právní titul k těmto nemovitostem. V dovolání žalobce uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení věci stran zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda „prodávající musí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, aby vzniklo platné právní jednání“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedený dovolací důvod a uplatněnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání pak dovolatel (prostřednictvím svého advokáta) rozvádí v precizně koncipovaném dovolání, jehož doménou je především poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, a v něm mj. obsažený právní názor, že prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy, neboť rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k předmětu koupě přejít na kupujícího. Dovolatel odvolacímu soudu, ale i soudu prvního stupně vytýká, že z jejich strany došlo k pochybení v tom směru, že: a) nerozlišily mezi obligačními a věcněprávními účinky smluvního ujednání, b) na daný právní vztah aplikovaly normu, která na něj nedopadá, c) za rozhodný okamžik pro posouzení dobré víry žalobce považovaly nesprávně okamžik uzavření kupní smlouvy, ačkoliv podle § 984 odst. 1 věty druhé o. z. je třeba dobrou víru posuzovat k okamžiku podání návrhu na zápis vlastnického práva, d) ačkoliv se to z odůvodnění rozhodnutí výslovně nepodává, není vyloučeno, že soudy posuzovaly kupní smlouvu jako neplatnou pro počáteční nemožnost plnění; ovšem takováto rozhodovací praxe, kdy dříve soudy dovozovaly počáteční nemožnost plnění s ohledem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, neobstojí. Dovolatel dále vytkl odvolacím soudu (oběma soudům), že mu neposkytl ochranu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. d) o. z., poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04, a v otázce principu legitimního očekávání nabytí majetku na nález sp. zn. I. ÚS 980/17, a závěrem též vyložil, že podle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud „zcela rezignoval na splnění poučovací povinnosti, strany nevyzval k přednesu závěrečných návrhů, natož aby je seznámil s vlastním právním názorem v dané věci…byl v řízení zcela pasivní, nevyjádřil se k žádné z námitek žalobce a neumožnil žalobci relevantně reagovat na vlastní názor odvolacího s