24 Cdo 3191/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3191/2025-263 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovaným 1) N. P. a 2) P. K., zastoupené JUDr. Juditou Wasik Naglíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Mírové náměstí 519/3, o určení, že žalovaná č. 2 není dědičkou, k žalobě na obnovu řízení vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 145/2021, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2025, č. j. 16 Co 115/2025-243, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Jirouska, advokáta. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Odůvodnění: Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 4. 2025, č. j. 38 C 145/2021-202, zamítl žalobu na obnovu řízení podanou žalovanou 2) a směřující proti jeho dřívějšímu rozsudku ze dne 19. 4. 2024, č. j. 38 C 145/2021-114 [pokud jím bylo určeno, že žalovaná 2) není dědičkou zůstavitele V. P.] (výrok I), uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 675 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalovaná 2) domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 145/2021. Žalobu na obnovu zdůvodnila tím, že soud v původním řízení rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 38 C 145/2021-114, určil, že žalovaná 2) není dědičkou zůstavitele V. P., že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalované 2) povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 40 834 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 9. 2024. Zástupce žalované 2), advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl vyrozuměn o soudním jednání, avšak žalovanou 2) o něm neinformoval a sám se pak k jednání bez omluvy a žádosti o odročení nedostavil, pročež soud tehdy rozhodl v nepřítomnosti jak žalované 2), tak i jejího zástupce. Absentující žalovaná 2) se neúčastí své i svého zástupce připravila o možnost, aby jí bylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), které jí chtěl soud poskytnout. Nemohla tudíž soudu nabídnout podstatné důkazy a ve věci samé nakonec neuspěla. Rozsudek byl doručen do datové schránky zástupci žalované 2), který ji opět neinformoval a ta se tak o průběhu řízení a o obsahu rozsudku dozvěděla teprve dne 17. 10. 2024, kdy jí exekutor v rámci vymáhání náhrady nákladů řízení ve prospěch žalobkyně doručil mimo jiné právě rozsudek jako exekuční titul. Důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaná 2) spatřovala v tom, že sama nezavinila neprovedení důkazů, jež by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a jimiž jsou písmoznalecký posudek ze dne 6. 4. 2025 se závěrem o pravosti podpisu zůstavitele na závěti sepsané v její prospěch, znalecký posudek s DNA expertízou ze dne 14. 3. 2025, dokazující, že měla žalovaná 2) se zůstavitelem společného syna, fotodokumentace a svědecká výpověď bratra zůstavitele společně svědčící o vážném vztahu mezi zůstavitelem a žalovanou 2), rozhodnutí Policie České republiky o odložení trestního řízení proti žalované 2), výslech advokáta JUDr. Čichoně a závětních svědků k okolnostem pořízení a nalezení závěti ve prospěch žalované 2), listiny soudního exekutora a korespondence žalované 2) s předsedou okresního soudu a Českou advokátní komorou, týkající se řešení následků nedbalosti advokáta. Usnesení odvolacího soudu žalovaná [dále též jen „dovolatelka“] napadla (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázky), které dovolatel pokládá za nesprávné, s tím, že bude současně vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17). Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., /až na výjimku dále uvedenou/ neobsahuje, neboť v dovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro sebe za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil [viz tvrzení dovolatelky, podle níž odvolací soud věc neposoudil ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu], která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014), a to v zásadě nikoliv alternativním způsobem (jak činí dovolatelka). Důvod přípustnosti však nevymezuje k ani jedné z užitých alternativ. Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. To platí i v případě domnělé rozkolísanosti judikatury Nejvyššího soudu, kdy žalovaná 2) v bodu I dovolání uvádí, že jí předpoloženou otázku „Nejvyšší soud neposuzoval jednotně“. Dovolatelka však žádná, natož nejednotná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež by měla navzájem rozporně řešit některou z jí předložených otázek, neoznačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015, kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15). Dovolatelkou zmiňovaná „nejednotnost