24 Cdo 349/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 349/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 6. 2021 Spisová značka:24 Cdo 349/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.349.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence) Dotčené předpisy:§ 78 předpisu č. 372/2011Sb. § 80 předpisu č. 372/2011Sb. § 20 předpisu č. 372/2011Sb. § 21 předpisu č. 373/2011Sb. § 28 předpisu č. 372/2011Sb. § 77 předpisu č. 372/2011Sb. § 1 předpisu č. 372/2011Sb. § 213 o. s. ř. § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 349/2021-62 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci umístěného D. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného procesní opatrovnicí K. M., advokátkou se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Brno, příspěvkové organizace se sídlem v Brně, Húskova č. 1123/2, IČO 00160105, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 71 L 223/2020, o dovolání zdravotního ústavu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2020 č. j. 44 Co 134/2020-26, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2020 č. j. 71 L 223/2020-11 rozhodl, že převzetí umístěného D. K. do zdravotního ústavu - Psychiatrické nemocnice Brno dne 18. 5. 2020 bylo v souladu se zákonnými důvody, a že „důvody detence trvají podle § 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb.“. Soud prvního stupně vycházeje z výslechu ošetřující lékařky M. dospěl k závěru, že umístěný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe, jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, je pod vlivem návykové látky a hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, a že tedy k převzetí umístěného došlo ze zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že tyto důvody trvají. K odvolání umístěného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2020 č. j. 44 Co 134/2020-26 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že převzetí D. K. do zdravotního ústavu nebylo v souladu se zákonnými důvody, a nařídil jeho propuštění; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v oznámení o převzetí nemocného ze dne 18. 5. 2020 jsou důvody nedobrovolné hospitalizace uvedeny tak, že pacient (umístěný) je v opakovaném kontaktu se zdravotním ústavem, RZP si volal sám, v popředí má zrakové a sluchové halucinace (vidí hvězdu, slyší hlasy, které mu rozkazují a komentují, co má dělat, na zádech mu roste bulka), pacient připustil abúzus marihuany a lékovou non-complianci. Podle zdravotního ústavu je hospitalizace nutná a je třeba provést nastavení medikace z důvodu psychotické alterace stavu. Ze záznamu o výjezdu RZP ze dne 18. 5. 2020 vyplývá, že pacient při příjezdu již čekal na chodníku, po nástupu do sanitky uváděl, že se cítí lépe, pouze dodával, že si občas přeje umřít, že je unavený a že chce do nemocnice si odpočinout a vyspat se; jiné potíže negoval. Při přijetí do zdravotního ústavu téhož dne byl pacient podle přijímající lékařky K. V. lucidní, správně orientovaný, spolupracoval, psychomotoriku měl v normě, kontakt navazoval adekvátní, odpovědi měl přiměřené, byť kusé a stručné, pacient byl poklesle naladěn, měl vnitřní tenzi a připouštěl shora popsané halucinace. Hovořil o myšlenkách na smrt, avšak bez tendence k realizaci, taktéž neprojevoval tendence k auto ani heteroagresivnímu chování, nejevil známky poranění ani krvácivých projevů; dle diagnózy byl pacient ve fázi akutní a přechodné polymorfní psychotické poruchy se symptomy schizofrenie. Naproti tomu z protokolu sepsaného dne 22. 5. 2020 pracovnicí soudu prvního stupně s ošetřující lékařkou H. M., který se stal „stěžejním důkazem“ pro rozhodnutí soudu prvního stupně, se podává, že při přijetí pacient nespolupracoval, verbální kontakt s ním byl nepřínosný, na většinu dotazu neodpoví nebo zopakuje otázku; měl naslouchací postoje, dekoncetrované myšlení, potlačovanou dráždivost, difusně paranoidní halucinatorně bludné produkce probíhající na pozadí a inadekvátní chování s vágními suicidálními ideacemi. U pacienta byla zjištěna přítomnost marihuany v moči, léková noncompliance a parciální náhled. Podle názoru M. umístěný bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe a jeho převzetí a další držení bylo a je nutné, neboť stále trvá riziko neadekvátního jednání pod vlivem alterace stavu, je třeba stabilizace stavu a farmakoterapie, čehož nelze dosáhnout jinak než hospitalizací. Podle názoru odvolacího soudu se však z uvedených zpráv nepodává, jakým konkrétním chováním umístěný ohrožoval sebe či okolí, v čem spočívá bezprostřednost a závažnost ohrožení a proč nelze hrozbu odvrátit jinak. Umístěným uváděné myšlenky na smrt, i podle citované zprávy z centrálního příjmu, neměly tendenci k realizaci. Pacient neprojevoval žádnou agresi vůči sobě či třetím osobám, na jeho těle nebyly známky žádného poranění. Toto ohrožující chování ostatně konkrétně nepopisuje ani M., „její výpověď zcela nepostačující, v podstatě byl pouze zopakován shora uvedený popis bez další specifikace ohrožování umístěného“. Ani konstatování skutečnosti, že v moči umístěného byla zjištěna přítomnost marihuany, jakož i okolnost lékové non-compliance „nepostačuje podle názoru odvolacího soudu k učinění závěru o bezprostředním a závažném způsobu ohrožování umístěného zejména za situace, kdy umístěný sám vyhledal lékařskou pomoc, dokázal tedy vyhodnotit svůj zdravotní stav a v případě vycítění obtíží si sám zavolal včas rychlou zdravotnickou pomoc“. Odvolací soud proto uzavřel, že za dané situace „podmínky nedobrovolné hospitalizace umístěného v předmětném zdravotním zařízení nebyly naplněny, když předmětným zdravotním ústavem byly naprosto nedostatečně jak tvrzeny, tak doloženy podstatné skutečnosti“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zdravotní ústav (Psychiatrická nemocnice Brno) dovolání. Namítal, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení „zcela rezignoval na svoji roli, která vyplývá ze zásad nesporného řízení, a to zejména ze zásady oficiality a vyšetřovací a s tím související odpovědnosti soudu za zjištění rozhodných skutečností“. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru o nejednoznačnosti a neúplnosti skutkového stavu ve vztahu k naplnění podmínek podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., měl v souladu s výše uvedenými zásadami rozhodnout o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení, popř. z vlastní iniciativy učinit kroky ke zjištění rozhodných skutečností, nikoliv se pouze omezit na konstatování, že zdravotnické zařízení naprosto nedostatečně tvrdilo a prokázalo podstatné skutečnosti, jinak řečeno neuneslo břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Uvedený postup odvolacího soudu je typický pro sporná řízení, avšak v nesporech, kterým je i řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, se neuplatňuje. Odvolací soud podle názoru dovolatele postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, jestliže své rozhodnutí založil na z podstatné části chybějících skutkových zjištěních (podle jeho názoru nebyla dostatečně tvrzena a prokázána podmínka závažného a bezprostředního ohrožení sebe nebo svého okolí a příp. i podmínka nezbytnosti hospitalizace), což mělo zásadní dopad na správnost jeho právních závěrů. Dále odvolací soud pochybil, jestliže zdravotnímu ústavu (resp. jeho právnímu zástupci) nebylo doručeno odvolání umístěného (a nebylo ani nařízeno jednání o projednání odvolání), čímž bylo zdravotnímu ústavu znemožněno se k odlišnému hodnocení důkazů a k odlišnému právnímu názoru jakkoliv vyjádřit či doplnit návrhy na dokazování, a to za situace, kdy soud prvního stupně skutková zjištění považoval za úplná a jednoznačná. Prvním úkonem v odvolacím řízení vůči zdravotnímu ústavu bylo až doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Lze tak podle názoru dovolatele konstatovat, že odvolací soud nejen odepřel zdravotnickému zařízení aktivní účast v odvolacím řízení, ale zároveň ze strany odvolacího soudu došlo k překvapivé změně rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by odvolací soud provedl jakékoliv dokazování nebo zopakoval důkazy provedené