24 Cdo 430/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 430/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2023 Spisová značka:24 Cdo 430/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.430.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závazek (o. z.) Smlouva o dílo Odstoupení od smlouvy Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2001 o. z. § 2613 o. z. § 2591 o. z. § 2991 o. z. § 2999 o. z. § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 430/2023-225 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně INTEREST KV, spol. s r. o., se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru č. 579/1, IČ 25228218, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2, proti žalované CC INTERNET s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČ 28721021, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 210 791,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 165/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2022, č. j. 18 C 165/2019-103, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 210 791,68 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 210 791,68 Kč od 25. 10. 2018 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud prvního stupně rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 86 212,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Uvedl, že „žalobkyně jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel uzavřely dne 3. 3. 2017 smlouvu, jejímž předmětem je projektová dokumentace stavby‚ Optická síť CC INTERNET – Stará Role, Růžový Vrch, Chodov‘ s tím, že předmětem plnění je 1) obstarání územního rozhodnutí – dokumentace pro územní řízení dle vyhlášky č. 499/2006 Sb. za cenu díla 20 222 Kč, dále 2) prováděcí projekt pokládky trasy HDPE trubek a trubiček za cenu díla 3 200 Kč za každých započatých 100 m projektové trasy a 3) uzavření smluv o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti za cenu díla 2 000 Kč za každou uzavřenou smlouvu“ a že „termín plnění byl stanoven do 1. 12. 2018“. Dospěl k tomu, že „mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě měla žalobkyně provést pro žalovanou projektovou dokumentaci stavby ‚Optická síť CC INTERNET – Stará Rokle, Růžový Vrch, Chodov‘ s tím, že přesné místní určení nebylo mezi stranami ujednáno, ujednán byl pouze orientační rozsah v rámci předsmluvního jednání dne 2. 2. 2017“. Měl za prokázané, že „žalobkyně podle smlouvy částečně plnila a současně se na žalovanou obracela s dotazy ohledně určení místního rozsahu“, že „smlouva o dílo byla ukončena dne 6. 12. 2017 na základě dohody mezi smluvními stranami z důvodu nedostatku součinnosti na straně žalované (žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by před datem 6. 12. 2017 upozornila žalovanou na možnost odstoupení od smlouvy pro nesoučinnost ve smyslu ust. § 2591 o. z., soud tedy výpověď ze dne 6. 12. 2017 posoudil jako návrh na ukončení smlouvy o dílo s tím, že žalovaná tento návrh akceptovala v emailové komunikaci téhož dne)“, a že „k uzavření nové smlouvy nedošlo“. Uzavřel, že „na žalobkyni tedy bylo, aby prokázala, co neprovedením díla ušetřila“, avšak „žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, jaké konkrétní plnění dle smlouvy o dílo č. 011823 a kdy pro žalovanou provedla, včetně podřazení takového plnění pod jednotlivá ustanovení čl. II. smlouvy, a čeho zbývalo, aby bylo dílo dokončeno, aby bylo možné dospět k závěru, čeho žalobkyně ušetřila neprovedením zbytku díla“. 2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 22 Co 122/2022-174, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 210 791,68 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak (tj. co do zamítnutí úroku z prodlení v zákonné výši z částky 210 791,68 Kč od 25. 10. 2018 do 31. 10. 2018) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 182 951 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odvolací soud postupem podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakoval dokazování listinnými důkazy ohledně vzájemné komunikace účastníků a dospěl ke zjištění, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku doby a způsobu ukončení mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo dne 3. 3. 2017“, když „dovodil, že uvedená smlouva (tedy smluvní vztah) byla ukončena dohodou účastníků 6. prosince 2017“. Odvolací soud za účelem posouzení této otázky zopakoval důkaz přípisem žalobkyně ze dne 6. prosince 2017 a reakcí žalované ze dne 6. 12. 2017 a dospěl k závěru, že „přípis žalobkyně ze dne 6. prosince 2017, nadepsaný jako výpověď smlouvy o dílo, nemohl jako jednostranné právní jednání přivodit zánik smluvního vztahu mezi účastníky“, neboť „v uvedeném přípise žalobkyně odkazovala na nedostatek součinnosti žalované“ a „ve smlouvě o dílo nebyla sjednána možnost výpovědi a nedošlo ani k naplnění předpokladu odstoupení od smlouvy dle § 2591 o. z. pro nedostatek součinnosti, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by před touto výpovědí určila žalobkyně žalované přiměřenou lhůtu k poskytnutí součinnosti“, že „uvedený přípis nelze považovat za jednání, jehož následkem by bylo ukončení smlouvy, ani v kontextu reakce žalované z téhož dne, kterou soud prvního stupně nesprávně posoudil jako akceptaci návrhu na ukončení smlouvy o dílo“, a že „ve spojení s odpovědí žalobkyně nedošlo ani ke dvoustranné dohodě na ukončení smluvního vztahu“. Uvedl, že „účastníci spolu následně jednali a z jejich vzájemné komunikace vyplynulo, že se domluvili na úpravě tras vedení a žalobkyně následně opakovaně žádala o odsouhlasení finální verze, které žalovaná opakovaně přislibovala a odsouvala termín vyjádření“, a že „nelze souhlasit s námitkou žalované, že účastníci jednali, jako by smlouva byla ukončena, když ze vzájemné komunikace plyne opak“. Dále uvedl, že „žalobkyně následně žalovanou vyzvala k poskytnutí součinnosti dopisem z 13. září 2018, doručeným 18. září 2018, kde žalované stanovila lhůtu k poskytnutí součinnosti 10 dnů od doručení této výzvy, s upozorněním, že v opačném případě od smlouvy z důvodu překážky na straně objednatele odstoupí a bude vyžadovat vypořádání již provedených prací v souladu s § 2613 ve spojení s § 2591 o. z.“, že „dopisem ze dne 23. října 2018 (doručeným dne 24. října 2018) žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila a zároveň vyzvala žalovanou k úhradě částky 247 130,08 Kč do 7 dnů od doručení výzvy, lhůta k plnění tak uplynula žalované dnem 31. října 2018“. Shledal, že „tímto dopisem žalobkyně platně odstoupila od smlouvy o dílo v souladu s § 2591 o. z. z důvodu, že marně uplynula lhůta poskytnutá k nutné součinnosti objednatele, když ani v této lhůtě nedošlo ke schválení finální trasy optických kabelů“, a že „je důvodný požadavek žalobkyně na vypořádání dle § 2613 o. z., neboť žalovaná (objednatel) zmařila provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, a žalobkyni (zhotoviteli) tak náleží cena za dílo snížená o to, co neprovedením díla žalobkyně ušetřila“. Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně správně posoudil vztah mezi účastníky podle § 2613 o. z., nicméně ve svém právním hodnocení pochybil, pokud vycházel z předpokladu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran toho, co žalobkyně ušetřila neprovedením zbytku díla, tíží žalobkyni jakožto zhotovitele“, že „předmětné ustanovení naopak v souladu se svým jazykovým zněním i v souladu s logikou věci vychází z koncepce, že daná situace jde k tíži objednatele, který provedení díla zmařil“, že „zhotoviteli náleží zásadně celá dohodnutá cena díla (včetně kalkulovaného zisku) snížená jen o to, co neprovedením díla ušetřil“, že „zhotovitele tedy netíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran rozsahu provedených prací“, že „je naopak na objednateli, aby jako svou případnou