24 Cdo 733/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 733/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2023 Spisová značka:24 Cdo 733/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.733.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 331 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 733/2023-611 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobkyně SAPARIA a.s., sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze, Novomlýnská 1238, proti žalovanému P. J., se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, o zaplacení částky 2 385 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 392/2013, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 103/2022-577, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 973,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ing. Petra Machálka, Ph.D., advokáta, se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2022, č. j. 13 Cm 392/2013-545, rozhodl o žalobě na zaplacení částky 2 400 000 Kč tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 2 385 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), nárok na zaplacení dalších 15 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 502 520,52 Kč (výrok III). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se co do částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím zamítá a ve zbylém rozsahu výroku I prvostupňový rozsudek potvdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému náklady řízení před soudy „všech stupňů“ ve výši 272 488 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit náklady státu ve výši 25 344 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 400 000 Kč jako vrácení částky, kterou žalobkyně poskytla žalovanému pro spolupráci v rámci podnikatelské činnosti spočívající v pomoci při obstarání změny územního plánu. Konkrétní podmínky spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným, které měly být upraveny další písemnou smlouvou, však dojednány nebyly a žádná faktická spolupráce neproběhla. Žalobkyně proto žádala poskytnuté plnění zpět jako bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně po skutkové stránce shledal, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dohoda týkající se realizování žalobkyní uplatněných námitek ke konceptu územního plánu hlavního města Prahy a že dne 20. 4. 2020 byla žalobkyní na účet žalovaného zaslána částka 2 400 000 Kč. Žalovaným byla následně dne 16. 10. 2010 se společností VN s., uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem plnění byly veškeré práce související s přípravou podkladů pro změnu koncepce územního plánu, související projektová, organizační a další činnost, to vše za účelem dosažení změny konceptu územního plánu týkající se nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně. Dne 9. 12. 2010 žalovaný společnosti VN s., uhradil 2 400 000 Kč, přičemž za tuto společnost převzal peníze V. T. T. (označovaný soudy nižších stupňů také jako „pan T.“). Žalobkyně vyzvala žalovaného dne 23. 5. 2012 k ukončení všech aktivit a vrácení poskytnuté zálohy. Pan T. následně uhradil žalobkyni částku 1 900 000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že tato naposledy zmiňovaná částka byla složena coby jistota jen pro případ, že by se žalobkyni nepodařilo na žalovaném ničeho z původně poskytnutého plnění 2 400 000 Kč vymoci, nešlo tak o plnění, které by pan T. učinil ve prospěch žalobkyně a s účinky pro žalovaného. Z toho důvodu tak byl žalovaný – mimo 15 000 Kč s příslušenstvím, které odpovídají obvyklé hodnotě skutečně vykonané činnosti – povinen žalobkyni původně poskytnutou částku vrátit jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí převzal většinu skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, nicméně se neztotožnil s jeho hodnocením ohledně právního důvodu plnění částky 1 900 000 Kč panem T. žalobkyni jakožto záruky pro případ, kdy by se žalobkyně nedomohla plnění po žalovaném. Odvolací soud naopak uzavřel, že toto plnění představovalo plnění za jiného ve smyslu § 331 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu v napadeném výroku I co do částky 1 900 000 Kč zamítl, když jinak vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, ve kterém namítala, že se odvolací soud při aplikaci § 331 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejména usneseními Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2023/2009, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 726/2016, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010 a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009) ohledně toho, „na které skutkové věci § 333 (správně patrně § 331 – poznámka Nejvyššího soudu) obch. zák. dopadá.“ Dovolatelka měla za to, že § 331 obch. zák. vůbec neupravuje zánik závazku plněním jiné osoby, ale odpovědnost dlužníka vůči věřiteli při plnění třetí osobou, a tedy se aplikuje toliko na případy odpovědnosti dlužníka za vadné plnění jeho závazku prostřednictvím třetí osoby. O zmiňovaný případ odpovědnosti však v předmětné věci podle dovolatelky nešlo. Za druhé potom dovolatelka žádala Nejvyšší soud o posouzení otázky, zda je v obchodních vztazích aplikovatelná judikatura vztahující se k § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), o možnosti splnit dluh třetí osoby i bez souhlasu dlužníka, což je (dle názoru žalobkyně) v rozporu s ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák., a tedy zda nebylo nutné v nynějším řízení zkoumat existenci souhlasu dlužníka s plněním poskytnutým třetí osobou (v projednávané věci panem T.). Dovolatelka napadenému rozhodnutí také vytýkala nepřezkoumatelnost, jelikož podle ní není jasné, na kterých důkazech odvolací soud založil svůj závěr ohledně souhlasu žalovaného s plněním pana T. ve prospěch dovolatelky. Dovolatelka se proto s podrobnější argumentací dožadovala toho, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v celém rozsahu, případně, aby sám ve věci rozhodl nebo napadené rozhodnutí zrušil. K podanému dovolání se vyjádřil také žalovaný, který zdůraznil, že dovolání ve skutečnosti nepřípustně brojí proti odvolacím soudem zjištěnému skutkovému stavu a dále že v druhé otázce týkající se § 454 obč. zák a § 332 odst. 1 obch. zák. je dovolání nepřípustné, jelikož na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Žalovaný s podrobnější argumentací naopak navrhoval, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pokud dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, potom v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok I (v rozsahu, v němž byla potvrzena část vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně) vyzněl pro dovolatelku příznivě, není dovolání subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v j