25 Cdo 1015/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1015/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2015 Spisová značka:25 Cdo 1015/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1015.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Řízení o dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 243f odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 4. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1015/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou se sídlem Brno, Zelný trh 12, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 23, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 83/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, č.j. 44 Co 245/2013-217, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, č.j. 44 Co 245/2013-217, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že ustanovený znalecký ústav není vyloučen ze zpracování a podání znaleckého posudku. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že v dané věci ustanovený znalecký ústav není podjatý pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 11 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Nelze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti a nejsou dány podmínky pro jeho vyloučení. Jestliže dovolatelka vznáší otázku, „zda je účastník řízení povinen podrobit se znaleckému posouzení znalcem formou hospitalizace“, nejedná se o otázku, jejíž řešení by mohlo přinést změnu napadeného rozhodnutí stran případné podjatosti ustanoveného znaleckého ústavu. Obecné tvrzení, že „odvolací soud neprověřoval pravdivost tvrzení uvedených v odvolání a ve spisu“, představuje námitku případné procesní vady, která není sama o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádná z dovolatelkou uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a jelikož řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. února 2015 JUDr. Robert Waltr předseda senátu