25 Cdo 1089/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1089/2018 citace  Právní věta:Nárok na náhradu škody vzniklé ztrátou poštovní zásilky při přepravě či úbytkem jejího obsahu je právem vyplývajícím z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, a rozhodování o něm spadá do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu, nikoli soudu. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2019 Spisová značka:25 Cdo 1089/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1089.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. § 6a odst. 1 předpisu č. 29/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:12. 6. 2019 Publikováno ve sbírce pod číslem:122 / 2019 Anotace:Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení a věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody způsobené ztrátou poštovní zásilky při její přepravě, přičemž reklamačnímu řízení žalovaná nevyhověla. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o nárok na náhradu škody vzniklé při poskytování poštovní služby. Jestliže žalovaná reklamaci vady neuznala, byl žalobce oprávněn postupovat podle § 6a odst. 1 zákona o poštovních službách, tedy podat námitky proti vyřízení reklamace k Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen „Úřad“) a případného přezkumu správního rozhodnutí se pak žalobce mohl domáhat podle části páté o. s. ř. Nejvyšší soud se musel na základě podaného dovolání vypořádat s otázkou pravomoci k rozhodování sporů o náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb ztrátou poštovní zásilky. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1089/2018-78 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: T. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, proti žalované: Česká pošta, s. p., IČO 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, o 18 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 90/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, č. j. 23 Co 265/2017-49, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2017, č. j. 23 Co 265/2017-49, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2017, č. j. 65 C 90/2016-36, jímž soud prvního stupně zastavil řízení, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody způsobené ztrátou poštovní zásilky při její přepravě, přičemž reklamačnímu řízení žalovaná nevyhověla. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o nárok na náhradu škody vzniklé při poskytování poštovní služby, za niž žalovaná odpovídá podle § 12 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, v rozsahu stanoveném zákonem a poštovní smlouvou. Jestliže žalovaná reklamaci vady poskytované služby neuznala, byl žalobce oprávněn postupovat podle § 6a odst. 1 zákona o poštovních službách, tedy podat námitky proti vyřízení reklamace k Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen „Úřad“) a případného přezkumu správního rozhodnutí se pak žalobce mohl domáhat podle části páté o. s. ř. S odkazem na § 7 odst. 1 o. s. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že projednávaná věc nespadá do pravomoci soudu, nýbrž do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu podle § 6a odst. 1 a § 36a odst. 1 písm. e) zákona o poštovních službách.   Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z nesprávného posouzení procesní otázky pravomoci soudu projednat a rozhodnout tento spor. Podle dovolatele nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka, zda § 6a odst. 1 zákona o poštovních službách vylučuje pravomoc soudu rozhodovat ve věcech náhrad škod vzniklých při poskytování poštovní služby. Žalobce namítá, že účelem § 6a zákona o poštovních službách je zvýšení ochrany spotřebitele a podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013, o alternativním řešení spotřebitelských sporů, zákon nemá spotřebitele zbavovat práva na přístup k soudu, ale má mu poskytnout možnost dobrovolně podat stížnost k subjektu alternativního řešení sporů. Má-li být ochrana spotřebitele zvýšena, musí mu být dána možnost, nikoli povinnost alternativního mimosoudního řešení sporů. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání žalobce s tím, že řešení přijaté odvolacím soudem není v rozporu s účelem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/11/EU, neboť po vyčerpání všech procesních prostředků v rámci správního řízení zde existuje možnost obrátit se se svým návrhem na projednání takové věci na příslušný soud podle § 244 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky pravomoci k rozhodování sporů o náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb ztrátou poštovní zásilky, není však důvodné. Tato otázka (v době podání dovolání neřešená) byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3554/2017. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Podle odst. 3 jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soudy jsou povolány k rozhodování o věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů, není-li výjimečně výslovným ustanovením zákona založena pravomoc jiného orgánu. Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je proto rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobou uplatněný nárok. Spory o náhradu škody jsou typickými spory ve věcech soukromého práva; jde o majetkové spory z odpovědnostního vztahu, v nichž stojí proti sobě v rovném postavení poškozený, jenž uplatňuje právo na náhradu, a škůdce, jehož odpovídající závazek má být požadovaným rozhodnutím autoritativně deklarován. Ve sporech o náhradu škody je tedy obecně dána pravomoc soudů, není-li zákonem svěřena jinému orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011). Zákonné ustanovení svěřující pravomoc rozhodovat soukromoprávní věc jinému orgánu (výjimka z pravidla daného § 7 odst. 1 o. s. ř. stanovená výslovným ustanovením zákona) nemusí obsahovat výslovné vyloučení pravomoci soudu. Takový požadavek se ze znění § 7 odst. 1 o. s. ř. nepodává; ostatně ani ustanovení zvláštních právních předpisů, která zakládají pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci, výslovné vyloučení soudní pravomoci zásadně neobsahují [např. § 127 a § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, zakotvující výlučnou pravomoc ČTÚ a předsedy Rady ČTÚ rozhodovat specifické spory v oblasti elektronických komunikací (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. Konf 27/2008, uveřejněného pod číslem 28/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4820/2014, z nichž je zjevné, že pravomoc svěřená ČTÚ ustanovením § 129 zákona o elektronických komunikacích vylučuje - i bez explicitního vyjádření této skutečnosti - pravomoc soudů rozhodovat věci vymezené uvedeným ustanovením), § 17 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetického zákona), zakotvující výlučnou prav