25 Cdo 1100/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1100/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1100/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1100.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Diskriminace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 1. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 118/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1100/2022-145USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. N., bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, 602 00 Brno, proti žalované: B., IČO: XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, o ochranu před diskriminací, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 78/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 27/2021-110, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. Přemysla Hoke do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 11 C 78/2021-74, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované upustit od diskriminačního jednání, zamítl požadavek na písemnou omluvu a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje v obci XY prodejnu (pekárnu), že v této provozovně dne 1. 3. 2021 zaměstnankyně žalované požadovala po žalobci při vstupu do provozovny zakrytí dýchacích cest a následně mu bylo zboží vydáno venku. Dne 6. 3. 2021, s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, zaměstnanci žalované odmítli žalobce obsloužit bez roušky či jiné ochrany úst, ačkoliv zaslal dne 2. 3. 2021 jednateli žalované e-mailem lékařské zprávy, které obsahovaly doporučení lékařů, aby s ohledem na onemocnění dýchacích cest ochranu dýchacích cest nenosil, neboť její nošení vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2 odst. 2, 3, § 3 odst. 1, 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“), a uzavřel, že žalobcem tvrzené jednání žalované spočívající v tom, že na rozdíl od osob, na něž dopadaly výjimky ze shora citovaného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, jej nutila v prodejně žalované nosit ochranu úst, přestože disponoval lékařskou zprávou, že nošení ochrany úst je u něho z důvodu astmatu nevhodné, nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat diskriminace stanovených antidiskriminačním zákonem. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 27/2021-110, potvrdil zamítavé rozhodnutí ve správném znění a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že předpokladem závěru o přímé i nepřímé diskriminaci podle § 2 a § 3 antidiskriminačního zákona je protiprávnost chování. Žalovaná se však protiprávně nechovala, neboť postupovala v souladu s úpravou provedenou citovaným opatřením obecné povahy, vydaným Ministerstvem zdravotnictví, coby příslušným orgánem státu, v souladu s § 69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Právní stát je založen na zásadě presumpce správnosti a zákonnosti aktů orgánů veřejné moci, dokud není zákonem stanoveným způsobem takový akt veřejné moci odklizen (zrušen, změněn). Ke zrušení opatření obecné povahy nejsou povolány obecné soudy v civilním soudním řízení, ale soudy ve správním soudnictví, případně Ústavní soud. Jestliže se žalovaná nechovala protiprávně, nemohla se ve vztahu k žalobci dopustit diskriminace, ať již přímé či nepřímé. K diskriminaci žalobce ze strany žalované by podle odvolacího soudu nedošlo ani v případě neexistence předmětného mimořádného opatření obecné povahy. Z hlediska zjištěného chování žalované vůči žalobci by se nejednalo o přímou diskriminaci podle § 2 antidiskriminačního zákona, neboť vůči žalobci nedošlo k méně příznivému zacházení, než by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Žalovaná požadovala nošení roušek po všech zákaznících vstupujících do provozovny. S jakoukoliv jinou osobou by tak žalovaná zacházela ve srovnatelné situaci obdobně jako se žalobcem. Nejednalo by se ani o nepřímou diskriminaci podle § 3 antidiskriminačního zákona, neboť požadavek vstupu do prodejny s ochranou dýchacích cest byl vzhledem k tehdejší pandemické situaci (šíření viru SARS CoV-2) odůvodněn legitimním cílem. Žalovaná pak přijala ve vztahu k žalobci přiměřené opatření, jak mu nákup zboží v provozovně umožnit (na telefonickou objednávku mu nákup byla ochotna připravit a předat mu ho před vstupem do provozovny). Žalovaná ani nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je mj. rovněž protiprávnost takového zásahu (srovnej § 81 a následující, zejména § 82 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Nárok žalobce uplatněný žalobou proto krajský soud neshledal důvodný ani z titulu práva na ochranu osobnosti podle citovaných ustanovení občanského zákoníku. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce považoval za nutné, aby dovolací soud odpověděl na pět otázek, pro které považuje dovolání za přípustné: 1) Je soukromý subjekt oprávněn vymáhat splnění povinností stanovených v opatření obecné povahy, které jej přímo nezavazují? 2) Má civilní soud povinnost posoudit zákonnost mimořádných opatření či krizových opatření vlády, na základě kterých soukromý subjekt postupoval, jako předběžnou otázku pro zákonnost daného postupu? 3) Jaké jsou hranice pravidel, které si nad rámec zákona mohou stanovit soukromé podnikatelské subjekty ve svých provozovnách? Může si soukromý subjekt stanovit pravidlo, které je nepřímo či přímo diskriminační? 4) Postačí, aby žalobce, který namítá nepřímo diskriminační jednání, prokázal, že napohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu a žalobce je členem takové skupiny, aby byl dán předpoklad nepřímé diskriminace a došlo k přenesení důkazního břemene ohledně nepřiměřeného znevýhodnění této skupiny na žalovaného? 5) Pokud má soud za to, že žalobce, který namítá nepřímé diskriminační jednání, dostatečně netvrdil nebo neprokázal, že napohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu a žalobce je členem takové skupiny, má soud povinnost žalobce poučit o tomto svém náhledu podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.? Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, případně zrušil rovněž předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost eventuálně jeho zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dovolání není přípustné. Z dikce § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona je zřejmé, že zákonodárce preferuje upuštění od diskriminace, resp. odstranění následků diskriminačního zásahu. V obecné rovině nezbytnou podmínkou pro vyhovění nároku na upuštění od diskriminace je, aby diskriminace trvala, popřípadě aby existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jejího uskutečnění či opakování v budoucnu. Z toho plyne, že právní prostředek tohoto druhu nemá místo tam, kde porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace již byly ukončeny (dokonány) a netrvají, popřípadě kde neexistuje žádné bezprostřední nebezpečí (hrozba) jejich uskutečnění či opakování v budoucnu. Pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro to, aby bylo osobě uloženo upustit od porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo od diskriminace, je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). V této věci dovolatel výslovně netvrdil, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu ještě tvrzené jednání žalované trvalo, ale byla v platnosti opatření obecné povahy, která ukl