25 Cdo 1262/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1262/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2026 Spisová značka:25 Cdo 1262/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.1262.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Znalecký posudek Pojištění Diskriminace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2758 o. z. § 2833 o. z. § 2769 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1262/2025-778 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. N., zastoupená JUDr. Jakubem Palou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18/9, Karviná, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o zaplacení 394.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 26/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 269/2024-642, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 9 C 26/2020-591, zamítl žalobu o zaplacení 394.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala na žalované pojistného plnění v částkách 200 000 Kč za trvalé následky pádu ze žebříku ze dne 6. 10. 2016, 94 000 Kč z titulu připojištění tělesného poškození organismu a 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za diskriminaci způsobenou tím, že žalovaná vypověděla žalobkyni s účinností od 1. 1. 2018 pojistnou smlouvu a za výše uvedený úraz jí vyplatila pouze částku 6 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že při úrazu utrpěla poškození nervového systému, kontuzi lbi, distorzi krční páteře, zlomeniny VI. obratle krční páteře, V. obratle bederní páteře, stydké kosti a spodní čelisti, které zanechaly trvalé následky na jejím zdraví. Na základě obsáhlého dokazování soud zjistil, že žalobkyně „uzavřela s předchůdkyní (žalované)návrh pojistné smlouvy“ [sic!] a v dotazníku uvedla, že dříve měla zdravotní problémy s páteří, proto předchůdkyně žalované zaslala žalobkyni aktualizovaný návrh pojistné smlouvy, v němž bylo výslovně uvedeno, že páteř je z pojistné ochrany vyjmuta, s čímž žalobkyně souhlasila. Dne 6. 10. 2016 došlo k pojistné události, při níž žalobkyně utrpěla zranění spočívající v poranění kosti lebky a podvrtnutí krční páteře. Žalovaná vyplatila žalobkyni za předmětnou pojistnou událost částku 6 000 Kč. Následně předchůdkyně žalované vypověděla žalobkyni připojištění tělesného poškození organismu, připojištění trvalých následků úrazu s progresivním plněním aj. Znaleckými posudky z oboru zdravotnictví (neurologie, orthopedie a traumatologie, zobrazovacích metod a radiologie) bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že při pádu utrpěla jakoukoli zlomeninu, byla prokázána pouze výše uvedená zranění, jež pojišťovna odškodnila, a bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že by trpěla v souvislosti s pojistnou událostí trvalými následky. Z uvedených důvodů nebyla žalobkyně úspěšná co se týče žalobních požadavků na pojistné plnění. Co do nároku na odškodnění za tvrzenou diskriminaci konstatoval obvodní soud, že určitý způsob likvidace pojistné události ani vypovězení smlouvy nemůže v tomto případě založit nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, jednalo se o svobodný projev vůle žalované vyplývající ze smluvních podmínek, přičemž stejné právo svědčilo i žalobkyni. Navíc žalovaná nevypověděla celou smlouvu, nýbrž jen smlouvu o připojištění. Soud prvního stupně dále uvedl, že k tvrzené diskriminaci žalobkyně nekonkretizovala ani po poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., v čem měla diskriminace spočívat, proč požaduje právě částku 100.000 Kč a nedoložila žádné důkazy k údajné diskriminaci, tedy v tomto případě neunesla důkazní břemeno. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 269/2024-642, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl doplnit dokazování a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyzdvihl především skutkový závěr, že nedošlo k žádným trvalým následkům v souvislosti s úrazem dne 6. 10. 2016, ani k jiným poškozením tělesného organismu žalobkyně, než již byla odškodněna, a proto bylo nadbytečné posuzovat, zda byla z pojistné ochrany vyloučena páteř, či zda žalobkyně podepsala upravenou listinu vylučující z pojištění páteř. Tvrzení žalobkyně o zfalšované zdravotnické dokumentaci odmítl odvolací soud jako novum. K námitkám zpochybňujícím klíčové závěry všech tří znaleckých posudků, jež shodně nezávisle na sobě dospěly k závěru, že žalobkyně neutrpěla v souvislosti s pojistnou událostí jiné zranění než poranění kosti lebky a podvrtnutí krční páteře a že netrpí trvalými následky v souvislosti s touto událostí, poznamenal odvolací soud, že je sice povinen hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz, od jiných důkazů se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně neutrpěla dne 6. 10. 2016 tvrzené poškození zdraví, není důvodný ani její nárok na pojistné plnění, ani nelze takovou likvidaci pojistné události považovat za diskriminační jednání. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, které formulovala sama, a následně je doplnil ustanovený advokát dle jejích výslovných pokynů. Dovolatelka zpochybňuje především neprovedení dalších důkazů, revizního znaleckého posudku a nepřehodnocení skutkových závěrů o absenci trvalých následků po pojistné události. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde především o otázku, zda je přípustné nedoplnění dokazování značným množstvím důkazů jen s odkazem na znalecké posudky, jejichž správnost je dovolatelem zpochybňována. Dovolatelka je přesvědčena, že provedením navržených důkazů by prokázala tvrzená poškození a mohla uspět ve sporu. Má za to, že je potřeba vyřešit otázku, zda způsob likvidace pojistné události může založit „nárok na nemajetkovou újmu“, v této souvislosti nesouhlasí se zamítnutím jejího účastnického výslechu, jímž by prokázala diskriminační jednání žalované a předkládá otázku, zda je správný postup soudu, kdy v případě, že nelze danou skutečnost prokázat jiným způsobem, je tento účastnický výslech zamítnut. Poslední námitkou zpochybnila výrok o náhradě nákladů řízení a domáhá se aplikace § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 5. Nutno předeslat, že pokud dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu v této souvislosti neoznačuje. 6. Dovolatelka namítá, že soudy v důsledku vad dokazování učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. 7. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázan