Nejvyšší soud 25 Cdo 1388/2026 – Zaplacení 130 000 Kč s příslušenstvím

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 27 C 70/2022-272, uložil žalované zaplatit žalobci 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Dále soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 27 C 70/2022-323, doplnil svůj prvotní rozsudek o výrok IV, kterým zamítl žalobu o vydání dvou obrazů specifikovaných ve výroku doplňujícího rozsudku. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vydat mu dva obrazy označené jako Hudebník a T.G.M., eventuálně mu nahradit škodu ve výši hodnoty ztracených obrazů. Považoval za prokázané, že předmětné obrazy „patřily“ žalobci. Obraz T. G. M. si žalobce „pořídil z vlastních prostředků do svého výlučného vlastnictví a své rodiny“ za cenu 30 000 Kč a obraz Hudebník pak získal darem od K. P. St., kterému obraz koupil za účelem jeho darování žalobci K. P. mladší za částku 100 000 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že Policie České republiky vydala dne 29. 6. 2023 usnesení č. j. KRPZ-108697-63/TČ-2022-150581, z něhož plyne, že byla odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu krádeže, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v době od 16:00 hod. dne 20. 9. 2022 do 9:00 hod. dne 22. 9. 2022 v XY, ulice XY, po vloupání do nebytových prostor v objektu XY překonáním uzamčených dveří si přisvojil cizí věci, konkrétně pak mimo jiné oba předmětné obrazy. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze zjistit, kde se předmětné obrazy nacházejí, když měly být z nebytových prostor, které užívala v té době žalovaná (jejímž byl žalobce dříve jednatelem), odcizeny neznámým pachatelem, tudíž je nemá v držení ani žalobce, ani žalovaná. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 1040 odst. 1, § 2900 a § 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobce jako vlastník obou obrazů má právo na jejich vydání. Protože ovšem žalovaná již obrazy nedisponuje (neboť jí byly odcizeny neznámým pachatelem), je povinna namísto jejich vydání nahradit žalobci škodu ve výši 130 000 Kč odpovídající hodnotě obrazů. Žalovaná neoprávněně zadržovala obrazy v době jejich odcizení a nezajistila, aby jí nebyly obrazy odcizeny, čímž porušila svou prevenční povinnost předejít vzniku škody žalobci. Dále soud prvního stupně aplikoval § 1395 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) o. z. a uzavřel, že žalované nesvědčí zadržovací právo k předmětným obrazům, neboť žalovaná nemá vůči žalobci jí tvrzenou pohledávku.

Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 19 Co 121/2025-359, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků řízení (výroky II a III). Výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání předmětných obrazů, nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o odvolání žalovaného „v zásadě dostatečně a správně“. Zdůraznil, že předmětné obrazy nejsou v dispozici žalované a že byly v době od 16:00 hod. dne 20. 9. 2022 do 9:00 hod. dne 22. 9. 2022 odcizeny při vloupání do nebytových prostor žalované v XY na adrese XY. Poukázal na kamerový záznam, z něhož zjistil, že pan F. J. (bývalý spolupracovník žalobce) s neustanoveným pomocníkem vyměnili dveře od místnosti, v níž se ztracené obrazy a další obrazy nacházely, a přemístil předměty (s rozměry předmětných obrazů) do recepce budovy. K této budově následujícího dne 21. 9. 2022 přijel žalobce a pan J. mu uvedené předměty na recepci předal a žalobce je na dvakrát odnesl do vozidla. Žalobce se vyjádřil tak, že odnášené věci byly mapy. Soud skutkově shrnul, že žalobce ve spolupráci s F. J. odvezl z prostor v dispozici žalované dvě věci nápadně se podobající předmětným obrazům (odpovídající jim velikostí). Podle odvolacího soudu za této situace „nastupuje vysvětlovací povinnost žalobce“ ve smyslu např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3366/2023, neboť vniknutím do prostor žalované bez jejího vědomí byla narušena kontrola žalované nad předměty, které se v objektu nacházely. V tomto směru byl žalobce poučen v průběhu jednání odvolacího soudu, přesto však „hodnověrně nevysvětlil a zejména neprokázal“, jaké jiné předměty než předmětné obrazy z objektu odvezl, přičemž ze souhrnu všech zjištěných skutečností jako nepřímých důkazů podle odvolacího soudu „lze dobře usuzovat, že z objektu odvezl právě předmětné obrazy“. Takto předestřené skutkové závěry pak odvolací soud právně posoudil tak, že jestliže žalobce z objektu užívaného žalovanou odvezl blíže nezjištěné objekty s velikostí předmětných obrazů a nedoložil, o jaké jiné předměty se jednalo, pak se přiznání náhrady škody žalobci jeví jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. Z toho důvodu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na náhradu škody zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce (dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jejichž řešení není v rozhodování dovolacího soudu ustáleno, popřípadě byly tyto otázky odvolacím soudem vyřešeny v rozporu se smyslem příslušných procesních pravidel dokazování a s ústavněprávními požadavky na spravedlivý proces. Konkrétně dovolatel namítá nesprávné řešení těchto tří otázek: 1) Zda je odvolací soud oprávněn založit změnu rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem s poukazem na vysvětlovací povinnost žalobce, jestliže tím fakticky požaduje prokázání alternativního skutkového děje, čímž ve výsledku přenáší důkazní břemeno ohledně rozhodné skutečnosti na žalobce. 2) Zda je odvolací soud povinen poskytnout procesní prostor k vyjádření a k návrhům důkazů, hodlá-li změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a založit své rozhodnutí na základě nové a překvapivé rozhodné úvahy. Zda neposkytnutí takového prostoru zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci takto odvolací soud postupoval, aniž poskytl žalobci možnost doplnit tvrzení a důkazy k nově zdůrazněným okolnostem. 3) Zda lze odepřít soudní ochranu podle § 6 odst. 2 o. z. jen na základě pravděpodobnostní skutkové úvahy (indicií), aniž by soud učinil jednoznačný skutkový závěr o konkrétním nepoctivém/protiprávním jednání žalobce. Žalobce odůvodnil podané dovolání takto: Odvolací soud využil institut vysvětlovací povinnosti v rozporu s pravidly dokazování v civilním řízení. Tato procesní povinnost slouží jen k překlenutí informačního deficitu a nesmí se stát prostředkem k nahrazení dokazování. Odvolací soud svým postupem fakticky přesunul důkazní břemeno, čímž učinil dovolatele povinným vyvracet úsudek založený na indiciích a uložil mu povinnost prokázat negativní skutečnost. Odvolací soud založil své rozhodnutí na nové úvaze týkající se vysvětlovací povinnosti žalobce, avšak neumožnil žalobci reálně na změněný právní rámec sporu reagovat, neboť poskytl žalobci lhůtu jen do konce jednání, čímž odepřel žalobci spravedlivý proces. Korektiv § 6 odst. 2 o. z. musí být opřen o pevný a jednoznačný skutkový základ. Soud musí spolehlivě zjistit, v čem konkrétně spočívá nepoctivý či protiprávní čin. Napadený rozsudek však pracuje s pravděpodobnostními úsudky a indiciemi, což je nedostatečný podklad pro odepření soudní ochrany. Soud tím nahrazuje standardní dokazování a právní posouzení. Pokud by soud dospěl k závěru, že si dovolatel odnesl své obrazy, pak by logickým důvodem zamítnutí žaloby byla absence škody, nikoli korektiv § 6 odst. 2 o. z. Dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolatel též navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a to alespoň v rozsahu jeho nákladového výroku.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a aby bylo žalobci uloženo nahradit jí náklady dovolacího řízení. Dovolání nesplňuje zákonné náležitosti, neboť v něm nejsou uvedeny ty okolnosti, které mohou dovolání činit přípustným dle § 237 o. s. ř. Pokud dovolatel míní, že jím předestřené otázky řešené odvolacím soudem jsou dovolacím soudem řešeny odlišně, pak ovšem v celém dovolání neuvedl jediné rozhodnutí dovolacího soudu, kterým by své tvrzení o neustálené praxi dovolacího soudu potvrdil. Druhý dovolatelem uvedený důvod přípustnosti dovolání není v § 237 o. s. ř. vůbec uveden. V podstatě je tak dovolání pouze polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, ovšem tato polemika a nesouhlas nemohou přípustnost dovolání založit.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je přípustné. Podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je z hlediska přípustnosti dovolání založeno na argumentu, že dvě shora předestřené otázky řešené odvolacím soudem (otázka vysvětlovací povinnosti a otázka aplikace § 6 odst. 2 o. z.) byly vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tuto praxi sice dovolatel neoznačuje výslovně konkrétním rozhodnutím dovolacího soudu, ovšem ohledně obou otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatel rozhodovací praxi dovolacího soudu fakticky vystihuje. Tím dovolatel naplnil první z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010) platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. To může být spojeno s tzv. ediční povinností, která ukládá každému (i účastníku řízení) předložit věc (nejčastěji jde o listinu), která má sloužit jako důkazní prostředek ve sporu. Nesplnění tzv. ediční povinnosti nevede bez dalšího k obrácení důkazního břemene, avšak může se projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (srov. zejména bod 77 odůvodnění) je podstatou „vysvětlovací povinnosti“, že procesní strana nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem, než na základě konkrétního skutkového přednesu druhé procesní strany. Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem z ústavního hlediska vychází z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace, a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na spravedlivý proces. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu.

Napadené rozhodnutí je v řešení otázky vysvětlovací povinnosti žalobce v rozporu s nyní předestřenou judikaturou dovolacího soudu. Vysvětlovací povinnost lze uložit té procesní straně, která není zatížena v daném sporu břemenem tvrzení a břemenem důkazním, v případě informačního deficitu u té procesní strany, kterou ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží. V projednávané věci žalovaná tvrdí mimo jiné, že byly předmětné obrazy odcizeny z jejích prostor v době, kdy si do nich zjednal přístup žalobce, a že žalobce následně vynesl z budovy žalované předměty připomínající tyto obrazy. Žalobce k tomu uvádí (a uváděl již před jednáním odvolacího soudu, při kterém byla vysvětlovací povinnost žalobci uložena), že z budovy žalované vynesl nikoli předmětné obrazy, ale mapy. V bodě 10 odůvodnění napadeného rozsudku je v rámci reprodukce odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně uvedeno, že žalobce označil vynášené věci za mapy. To pak žalobce potvrdil také v průběhu jednání před odvolacím soudem, jak plyne z bodu 18 odůvodnění napadeného rozsudku. Za této procesní situace (na základě těchto vzájemných skutkových tvrzení uplatněných již před jednáním odvolacího soudu) tedy informační deficit žalované nebyl dán, neboť znala žalobcovo vysvětlení, že jím vynesené předměty byly mapy. Pokud nebyl dán informační deficit, pak nepřipadá v úvahu uložení vysvětlovací povinnosti. A i pokud byla v projednávané věci přesto odvolacím soudem uložena, pak ji žalobce splnil, neboť znovu uvedl (potvrdil), že z budovy žalované vynesl mapy.

Jestliže tedy odvolací soud učinil svůj závěr o skutkovém stavu na základě stěžejního argumentu, že žalobce nesplnil svou vysvětlovací povinnost, pak posoudil tuto otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy dříve upravená v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), je s účinností od 1. 1. 2014 zakotvena v § 8 o. z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat také pro výklad otázky zjevného zneužití práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3491/2024). Smyslem § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 449/2019). Z toho plyne, že pokud žalobce hmotné právo, jehož uspokojení se v řízení domáhá, nemá, pak aplikace výhrady dobrých mravů není na místě (nelze zamezit výkonu práva, kterým žalobce vůbec není nadán).

Není zřejmé, výkon jakého práva žalobce odporuje dobrým mravům a z jakých důvodů. Pokud měl odvolací soud za prokázané, že žalobce vynesl předmětné obrazy z prostor užívaných žalovanou, pak zde není důvod nepřiznat žalobci právo na náhradu škody na hodnotě ztracených obrazů s odkazem na výhradu dobrých mravů již jen proto, že žalobce právo na náhradu škody vůbec nemá (neboť se obrazy dostaly do jeho dispozice). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze seznat, jaký skutkový závěr týkající se osudu ztracených obrazů odvolací soud učinil (co je prokázáno a co není), což zjevně souvisí s nesprávným použitím institutu vysvětlovací povinnosti.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a vytčené nedostatky nemohly být odstraněny v dovolacím řízení, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Nejvyšší soud již neposuzoval napadené rozhodnutí z hlediska žalobcem v dovolání namítané procesní vady (že žalobce nedostal v průběhu jednání před odvolacím soudem dostatečný prostor k označení důkazů k prokázání svého tvrzení), neboť zrušením rozsudku odvolacího soudu byla napravena též případná namítaná vada řízení (pokud k ní skutečně došlo).

Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují výlučně k jeho rozhodnutí; Nejvyšší soud proto neshledal podmínky pro současné zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Nejvyšší soud nerozhodl samostatně o návrhu dovolatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť na základě podaného dovolání zrušil napadený rozsudek bez zbytečného odkladu.