25 Cdo 142/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 142/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2020 Spisová značka:25 Cdo 142/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.142.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 11. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3236/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 142/2020-749 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: R. M., narozená XY, bytem XY, proti žalované: M. K., bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem Ovenecká 871/13, Praha 7, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 225/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 3 Co 78/2018-680, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Řezáče. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 36 C 225/2010-504, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo v časopisu XY uveřejnit omluvu ve znění „XY“ (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení finanční náhrady nemajetkové újmy 250.000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti J. K., aby jmenované lékařce bylo uloženo skartovat ambulantní psychiatrický chorobopis, vedený na jméno žalobkyně a zaplatit žalobkyni finanční náhradu nemajetkové újmy 250.000 Kč (výroky III a IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V-VII). Krajský soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako členka Sociální komise města Roztoky (dále též jen „sociální komise“) o žalobkyni jako obyvatelce XY (dále jen „domov“) v soukromém rozhovoru s psychiatričkou J. K. pronesla výrok o zavržení syna žalobkyní a též uvedla, že psychický stav paní M. kolísá, jsou na ni občasné stížnosti, obviňování, slovní agresivita, nikoliv brachiální… už si všichni zvykají. Tyto výroky nebyly žádným způsobem uveřejněny. Nebylo prokázáno, že by žalovaná pronesla konstatování, že žalobkyně je osobou s malou mírou tolerance, konfliktní a nevhodnou pro zařízení daného typu, jde o část záznamu z návštěvy sociální komise v domově dne 14. 5. 2001, jehož se kromě žalované účastnily další dvě členky sociální komise. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 11, § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Výroky posoudil jako hodnotící soudy, jimiž žalovaná vyjádřila svůj subjektivní názor na žalobkyni. Jejich obsah se týkal hodnocení osobnosti žalobkyně pohledem sociální pracovnice při posuzování vhodnosti umístění žalobkyně do prostředí domova, nešlo o výroky vulgární ani expresivní. Žalovaná svými výroky nevybočila z pravidel slušného chování a nedopustila se tedy excesu, který by zasáhl osobnost žalobkyně. Sdělení o vztahu mezi žalobkyní a jejím synem vycházelo z informací samotné žalobkyně. Jednání žalované nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, navíc ohledně výroků, pronesených žalovanou v rámci její činnosti v Sociální komisi města Roztoky, není žalovaná pasivně věcně legitimována. Po vydání rozsudku soudu prvního stupně původní druhá žalovaná J. K. zemřela, rozsudek soudu prvního stupně byl proto usnesením ze dne 19. 10. 2018, č. j. 36 C 225/2010-588, ve výrocích III, IV a VI, týkajících se této žalované, zrušen a řízení o nároku žalobkyně vůči druhé žalované bylo zastaveno. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 37 Co 78/2018-680, jako soud odvolací nepřipustil změnu žaloby, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, V a VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil s jeho závěrem o částečné absenci pasivní legitimace žalované. Pokud by bylo prokázáno, že by se žalovaná nějakými výroky dopustila excesu z výkonu její funkce v sociální komisi, pak by za takové výroky odpovídala. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výroky žalované nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Vskutku se jednalo o vyjádření subjektivního názoru žalované na chování a povahu žalobkyně, jak je vnímala na základě svých osobních zkušeností, tedy o hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že někteří obyvatelé domova vnímali žalobkyni jako osobu s konfliktním chováním, zasahující do chodu komunity obyvatel domova způsobem, jenž narušil jeho poklidnou atmosféru), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv vulgárních či expresivních výrazů. Žalovaná je pronesla v rámci výkonu své funkce v sociální komisi při posuzovaní vhodnosti pobytu žalobkyně v domově, tedy výroky činila s legitimním cílem. Část obyvatel a pracovníků domova se vyjadřovala o žalobkyni pochvalně, jiná kriticky, a úkolem žalované nebylo shromáždit jen kladná hodnocení. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítla, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Předestřela svou verzi skutkového stavu, jak podle ní vyplývá z provedeného dokazování, a k níž soudy obou stupňů měly dospět, totiž že žalobkyně netrpí duševní poruchou, ordinaci K. nenavštěvovala a svého syna nezavrhla, nikdo z obyvatel domova neuvedl nic o jejím konfliktním jednání, agresivitě či psychických problémech. Namítla také, že ordinaci K., jakož i její pacienty a chorobopisy převzal po úmrtí lékařky jiný lékař, s nímž bylo možno pokračovat v řízení a uložit mu skartaci chorobopisu žalobkyně. Dovolatelka nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že soukromým rozhovorem nemůže být zasaženo do cti a dobré pověsti člověka. Rozšiřování nepravdivých tvrzení v soukromých rozhovorech může také vést k újmě na cti. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to po jednání, neboť dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím o dovolání bez nařízení jednání. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně nevymezila žádnou právní otázku, která by byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s konkrétní judikaturou. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a náležitě odůvodněný. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. V souladu s § 13 obč. zák. předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Bylo-li neoprávněně zasa