25 Cdo 1430/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1430/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1430/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1430.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Dotčené předpisy:§ 7 odst. 2 předpisu č. 91/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.03.2025IV.ÚS 835/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost9. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1430/2024-186 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. K., státní příslušník Státu Izrael, zastoupený Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Šmeralova 272/22, Holešovice, Praha 7, proti žalované: Ukrajina – Národní agentura pro prevenci korupce, se sídlem bulvár Mykoly Michnovského 28, Kyjev, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 880/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2023, č. j. 2 Co 81/2023-166, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2023, č.j. 92 C 880/2023-130, řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal odstranění informací týkajících se jeho osoby z internetové adresy https://sanctions.nazk.gov.ua/en/sanction-person/8244/, zveřejnění omluvy v anglickém a českém jazyce tamtéž, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Žalobce je občanem Izraele s povoleným trvalým pobytem na území České republiky, kde vede svůj soukromý i profesní život, není nijak politicky činný. Žalovaná byla zřízena jako organizační složka ukrajinského státu (dále též jen „Agentura“) na základě zákona č. 49/2014, čl. 2056, o prevenci korupce, který ji definuje jako ústřední výkonný orgán zvláštního určení, v jehož pravomoci je realizace státní protikorupční politiky. Žalobce tvrdil, že difamující obsah webových stránek zasáhl do jeho osobnostní sféry a ohrozil jeho dobrou pověst. Dále tvrdil, že sporné internetové stránky pocházejí přímo z činnosti žalované, která nese odpovědnost za jejich obsah, a že žalovaná nejednala v rámci plnění státních funkcí, ale z vlastní iniciativy a nad rámec svých zákonných pravomocí. Žalobce dovozoval pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci z § 101 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“) a § 87 pís. b) o. s. ř. s odůvodněním, že převážná většina následků škodního jednání žalované nastala na území České republiky, kde má žalobce centrum svých zájmů. Žalovaná již v předžalobní komunikaci neuznávala pravomoc soudů České republiky k projednání případného sporu. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze akceptovat argumentaci žalobce s odkazem na ukrajinské právo, podle kterého jsou orgány veřejné moci zřízené zákonem považány za samostatné právnické osoby, tedy i za účastníky civilních soudních sporů s procesní subjektivitou. Podle českého práva obdobné orgány v civilních sporech nemají postavení samostatného účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. a považují se za orgány státu jako přímého účastníka řízení a občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 21 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v návaznosti na ustanovení § 21a o. s. ř. Podle soudu prvního stupně je třeba ustanovení mezinárodních smluv či obecných principů mezinárodního práva aplikovat shodně na obsahově shodné situace týkající se orgánů vykonávajících svrchovanou státní moc bez ohledu na fakt, zda podle vnitrostátního práva toho kterého státu, jako subjektu mezinárodního práva veřejného, mají právní a procesní subjektivitu či nikoliv. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná v daném případě vykonávala svrchovanou moc státu jako součást jeho organizační struktury, resp. některá ze složek svrchované moci, a lze na ni proto vztáhnout funkční imunitu státu samotného. 2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2023, č. j. 2 Co 81/2023-166, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že pokud došlo ze strany žalované k excesu ze zákonného rámce pro výkon veřejné moci sestavením seznamů osob, na něž by měly být uvaleny sankce, na jejích oficiálních webových stránkách, je tím založen odpovědnostní vztah, jehož charakteristika však nevylučuje imunitu ukrajinského státu a jejího výkonného orgánu pro civilní řízení před soudy České republiky. Na daný případ aplikoval § 7 ZMPS a vyloučil aplikaci mezinárodní Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb. mezinárodních smluv (dále též jen „Smlouva s UA“). Zabýval se dále výkladem Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijaté Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen „Úmluva OSN“), která reflektuje aktuální stav obyčejového mezinárodního práva. Přestože prozatím nevstoupila v platnost (ratifikovalo ji pouze 21 z potřebných 30 států), upravuje obecně uznávaný režim státních imunit, obsahuje obecné pravidlo, že státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu (čl. 5 Úmluvy OSN) a taxativní výčet výjimek z této imunity (čl. 7 až čl. 17 Úmluvy OSN). Odvolací soud uzavřel, že pod žádnou z těchto výjimek nelze zjištěný skutkový stav věci podřadit. V bodě 26 napadeného usnesení poukázal na vývoj od absolutního pojetí imunity státu k pojetí funkčnímu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k osobě žalované jako orgánu cizího státu není dána pravomoc českých soudů k projednání věci, a usnesení soudu prvního stupně povrdil. 3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako důvod dovolání uvedl, že odvolací soud nehodnotil zásah do osobnostních práv žalobce, což považuje za esenciální pro určení, zda stát zasáhl do práva žalobce skrze výkon svrchované moci či nikoliv a zda lze na žalovanou vztáhnout imunitu cizího státu. Dovolatel namítal, že Agentura nejednala v daném případě jako státní orgán, neboť překročila svou pravomoc a zasáhla mimo výkon veřejné moci do osobnostních práv jednotlivce. Pokud vystupovala v odpovědnostním vztahu za škodu coby samostatná právnická osoba, vztahovalo by se na ni vynětí z imunity, a tudíž by byla dána pravomoc českých soudů. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2594/2009). Dále dodal, že v současné době byl již žalovanou ze seznamu osob, na něž mají být uvaleny sankce, odstraněn, a dovolává se tak již jen náhrady nemajetkové újmy a uveřejnění omluvy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a podstatné vady zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. 5. Podle ustanovení § 7 odst. 1 ZMPS z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. 6. Podle ustanovení § 7 odst. 2 ZMPS vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. 7. Otázka jurisdikční imunity cizích států není otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Podle judikatury Nejvyššího soudu z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státn