25 Cdo 1523/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1523/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2005 Spisová značka:25 Cdo 1523/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1523.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 517 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 517 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 563 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1523/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) L. Š. a b) nezl. J. Š., zastoupeného matkou L. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 19/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 17 Co 358/2003-152, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 281/97, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 2. 1994, č. j. 8 C 26/93-30, kterým bylo řízení o nároku původního žalobce na náhradu škody zastaveno pro překážku věci rozsouzené, včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, č. j. 25 Co 300/94-38, jímž bylo usnesení soudu prvního potvrzeno, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, č. j. 3 Cdon 965/96-56, jímž bylo dovolání žalobce odmítnuto, Obvodní soud pro Prahu 7 pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 8 C 19/2001-127, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům (právním nástupcům původního žalobce) společně a nerozdílně částku 301.870,- Kč s příslušenstvím, co do dále požadovaných částek 8.786,80 Kč a 204.750,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že původní žalobce J. Š., který žalobou podanou dne 15. 2. 1993 uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví mu způsobené dne 22. 8. 1969 při policejním zásahu proti demonstracím, zemřel dne 27. 9. 1998, soud pokračoval v řízení s jeho právními nástupci. Vzal za prokázané, že původní žalobce byl dne 22. 8. 1969 při demonstracích proti okupaci cizích armád těžce zraněn střelbou ozbrojených uniformovaných složek a v důsledku toho se stal plně invalidním a neschopným se o sebe postarat. Jeho žaloba na náhradu škody na zdraví, kterou po úrazu podal, byla rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 C 224/70, ve spojení a rozsudkem Krajského soudu v Brně z dne 4. 2. 1977, sp. zn. 19 Co 44/75, pravomocně zamítnuta. Po r. 1990 Ministerstvo vnitra uznalo svou odpovědnost za škodu a s poškozeným J. Š. uzavřelo dohodu z 6. 9. a 10. 10. 1991, podle níž odškodnilo jeho nároky za dobu do 31. 5. 1991, a dále s ním jednalo o uzavření dohody o poskytnutí měsíční renty za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 6. 1991. Soud prvního stupně, vázán názorem Ústavního soudu, neshledal překážku věci pravomocně rozsouzené a po částečném zpětvzetí žaloby, kdy předmětem řízení zůstal požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 6. 1991 do smrti žalobce, dovodil, že ohledně tohoto nároku nebyla dohoda mezi poškozeným a žalovanou uzavřena, neboť návrh dohody ze dne 15. 1. 1992, zpracovaný ministerstvem, poškozený podáním ze dne 12. 3. 1992 odmítl a tvrzené přijetí tohoto návrhu dne 20. 1. 1992 nabylo účinnosti, když žalovaná byla s touto akceptací seznámena až dne 7. 11. 2001. Soud dovodil, že k postřelení poškozeného došlo nesprávným úředním postupem příslušníků SNB, kteří neoprávněně vůči němu (popř. při zásahu proti jiné osobě) užili zbraně, nedbali nutné opatrnosti a ohrozili jeho život (§ 18 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb.). Náhradu za ztrátu na výdělku podle ust. § 20 a § 21 zákona č. 58/1969 Sb. a § 447 odst. 1 obč. zák. soud žalobci přiznal v souladu s ust. § 17 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb. a s § 275 odst. 1 zákoníku práce a s nařízeními vlády, jimiž byl průměrný výdělek valorizován, ve výši stanovené znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 6. 1991 nebyla mezi stranami vypořádána a že Ministerstvo vnitra, které i přes negativní rozhodnutí soudů uznalo svoji odpovědnost za škodu a žalobci náhradu za ztrátu na výdělku plnilo a plnit by v případě dohody mohlo i nadále, přiznal soud žalobcům úroky z prodlení z jednotlivých splátek od 2. 6. 1991, a to ve výši 3 % ročně do 14. 7. 1994 a od 15. 7. 1994 ve výši dvojnásobku diskontní sazby podle toho, jak se tato sazba průběžně měnila. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 17 Co 358/2003-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé co do částky 301.780,- Kč a úroku 3,5% ročně z této částky od 18. 1. 2003 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ohledně úroku z prodlení za dobu od 2. 6. 1991 do 17. 1. 2003 a úroku z prodlení ve výši 19,5% ročně z částky 301.870,- Kč za dobu od 18. 1. 2003 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ohledně výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vycházel ze závazného názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu, že základ odpovědnosti státu za škodu v této konkrétní věci je třeba odvozovat od jeho uznání odpovědnosti z r. 1991, kdy po změně společenské situace v r. 1989 stát výslovně v dohodě ze dne 6. 9. 1991 uznal svou plnou odpovědnost za škodu, jež žalobci vznikla v srpnu 1969, a v návrhu dohody ze dne 15. 1. 1992 navrhl žalobci z titulu ztráty na výdělku od 1. 6. 1991 vyplácení měsíční renty ve výši 1.168,- Kč; žalobce s touto částkou nesouhlasil a návrh nepřijal, k dohodě o výši nedošlo, avšak nebylo mezi nimi sporu o základu odpovědnosti za škodu včetně ztráty na výdělku od 1. 6. 1991 do budoucna. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo k dohodě o výši renty, žalovaná se dostala do prodlení, až když se dozvěděla výši plnění. Protože výše renty byla objektivně stanovena v řízení znaleckým posudkem, který byl žalované doručen dne 17. 1. 2003, odvolací soud dovodil, že žalovaná je povinna platit úrok z prodlení od 18. 1. 2003 ve výši dvojnásobku diskontní sazby podle vyhlášky č. 142/1994 Sb., a co do zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně části požadovaného úroku z prodlení byla zamítnuta, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňují důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nárok na příslušenství vznikl až doručením znaleckého posudku o výši plnění, a poukazují na to, že dne 6. 9. 1991 byla mezi žalovanou a poškozeným uzavřena dohoda o vypořádání škody, z níž je patrné, že náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 6. 1991 vypořádána nebyla, žalovaná v dohodě uznala svou odpovědnost a plnila i na ztrátu na výdělku a nic jí tedy nebránilo v tom, aby poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku i po 1. 6. 1991. Závisí-li výše plnění na úvaze soudu či na znaleckém posudku, nemění to nic na povinnosti dlužníka plnit dluh včas a řádně a žalované nic nebránilo, aby si výši své povinnosti zjistila tak, aby ji mohla také včas plnit. Zdůrazňují, že na včasné a řádné plnění náhrady škody nemá vliv okamžik, kdy byl žalovanému sdělen výsledek znaleckého posudku v rámci občanskoprávního řízení, neboť jeho povinnost k náhradě škody trvala již předtím, jakožto povinnost hmotněprávní. Pokud by procesní úkony soudu měly přímý vliv na hmotněprávní nárok, resp. na jeho výši, pak by prodlení soudu bylo v rozporu s právem účastníka na soudní ochranu a za rozdíl takto vzniklý a nepřiznaný by rovněž odpovídal stát, ovšem z jiného důvodu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci pominuli podstatné okolnosti případu. Dohodu o konkrétní výši plnění, která byla poškozenému v r. 1991 nabídnuta, poškozený odmítl, domáhal se náhrady v jiné výši soudní cestou a v řízení nebyl úspěšný. Za této situace lze stěží tvrdit, že žalovaná měla povinnost nějakou částku žalobci proplácet navzdory jeho odmítnutí a v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu. Údaj v odůvodnění nálezu Ústavního soudu o tom, že na základě platně uzavřeného dodatku dohody měla žalovaná žalobci platit částku 1.168,- Kč mě