25 Cdo 154/2023 – Nejvyšší soud

25 Cdo 154/2023-136 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: H. F., zastoupená Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, IČO 00005886, se sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 374.328 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 99/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 36 Co 153/2022-113, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 36 Co 153/2022-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2022, č. j. 14 C 99/2021-87, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 14 C 99/2021-87, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 42.105 Kč s příslušenstvím a 332.223 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu za bolest a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 20. 3. 2018 újmu na zdraví v přední části prvního vozu tramvajové soupravy, jejímž vlastníkem a provozovatelem byla žalovaná. K úrazu došlo tak, že žalobkyně po nástupu do vozu došla k sedadlu určenému pro invalidy a muže zde sedícího požádala o uvolnění místa. V tu chvíli se jednou rukou držela horizontálního madla na horním okraji sedadla a ve druhé ruce držela dvojici vycházkových (trekových) holí, které nepravidelně používá jako pomůcku při chůzi. V okamžiku, kdy muž uvolňoval žalobkyni místo k sezení, se řidič s tramvají rozjel, žalobkyně upadla na zadní část těla a utrpěla zlomeninu křížové kosti a bolesti v bederní krajině. Rychlost tramvaje po rozjetí dosáhla nejvýše 9 km/h po 1,9 sekundách, přičemž zrychlení v této době dosáhlo 1,31 m/s, když maximální možné kladné zrychlení vozu je stanoveno na 1,8 m/s. Nejvyšší dovolená rychlost v místě činila 50 km/h, rozjezd tramvaje byl obvyklý. Po právní stránce soud dovodil, že žalobkyni jako cestující vznikla za přepravy újma na zdraví, jejíž náhrada se podle § 2554 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí ustanovením § 2927 o. z., které upravuje tzv. objektivní odpovědnost dopravce za škodu, tedy není vyžadováno jeho zavinění. V řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 o. z., které by vylučovaly možnost tzv. liberace škůdce, jako např. selhání nebo nedostatek v činnosti řidiče, nedostatky či vady materiálu nebo technický stav dopravního prostředku. Byl zároveň naplněn liberační důvod uvedený v tomto ustanovení, totiž že žalovaná vynaložila veškeré úsilí, které lze požadovat. Tramvaj byla vybavena dostatečným množstvím vhodně umístěných zařízení určených k přidržování a lze mít zároveň pochybnosti, zda se žalobkyně skutečně přidržovala, ačkoliv jí takovou povinnost ukládal § 16 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu a smluvních přepravních podmínkách (dále jen „přepravní řád“). K námitce žalobkyně, že na ni měl být brán zvláštní zřetel jako na osobu pohybově postiženou, soud uvedl, že jediným vnějším projevem byly vycházkové hole, jejichž užívání nelze automaticky spojovat s pohybovým postižením, byť svou obtíž dávala řidiči najevo zdvižením holí při příjezdu tramvaje do stanice. Žalobkyně navíc tyto hole neužívala vždy, byla tudíž schopná se pohybovat samostatně i bez nich. Povinnosti žalované vůči osobám s omezenou schopností pohybu nebo orientace jsou dány přepravním řádem a spočívají jen v umožnění nástupu všemi dveřmi, ve vyhrazení míst k sezení a v případných odlišných pravidlech pro nástup a výstup stanovených ve smluvních přepravních podmínkách. Povinnost žalovaného dopravce vyčkat s odjezdem ze zastávky na usazení cestujícího s omezenou schopností pohybu a orientace žádný právní předpis nestanovuje a po dopravci nelze takovou povinnost ani spravedlivě požadovat. Řada dopravních prostředků totiž řidiči neumožňuje sledovat situaci v celém vozidle, zvlášť brání-li mu ve výhledu svou přítomností cestující. Navíc by takový postup vedl k neúnosnému prodlužování doby stání v zastávkách a celkové jízdní doby, což by v moderní městské dopravě mohlo vést až ke kolapsu. Nelze si nadto ani představit, jak by cestující svůj nárok na zvláštní zacházení vůči řidiči uplatňoval, pokud jeho postižení není zcela nepřehlédnutelné (jako např. u nevidomých s bílou holí). Vzniklá újma je tak přičitatelná pouze žalobkyni podle § 2918 o. z., popřípadě nešťastné náhodě podle § 2903 odst. 1 a § 2904 o. z. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 36 Co 153/2022-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně. Žádná výslovná povinnost řidiče tramvaje vyčkat usazení či jiného bezpečného umístění (uchycení) osoby s omezenou schopností pohybu a orientace není zakotvena v právním řádu a není ani v možnostech řidiče takovou případnou povinnost bezezbytku naplnit, pokud by přímo neměl za povinnost usazení osoby zajistit či její zajištění kontrolovat. Pod liberační důvod spočívající ve vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, již nepatřila povinnost řidiče vyčkávat bezpečného usazení žalobkyně na místo určené pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace či jejího držení se madel ve vozidle. Nebylo tedy prokázáno jakékoliv pochybení žalované při provozování tramvaje, naopak je zde významná pochybnost, zda se žalobkyně nepodílela na vzniku škody tím, že nesplnila povinnost cestujícího se za jízdy držet. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, konkrétně zda 1) představuje zranění cestujícího s omezenou schopností pohybu a orientace v tramvaji v důsledku jejího rozjezdu a následného pádu škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v provozu, 2) představuje prosté plnění právních předpisů samo o sobě relevantní liberační důvod pro zproštění odpovědnosti za škodu podle § 2927 o. z., 3) lze po řidiči tramvaje racionálně požadovat, aby před rozjezdem vyčkal (případně zajistil, zkontroloval) usazení osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace. K tomu dovolatelka uvádí, že okolnostmi majícími původ v provozu dopravních prostředků jsou myšleny ty okolnosti, které souvisejí s organizací, řízením a uskutečňováním provozu a jsou v příčinné souvislosti se škodou (jedná se o tzv. vnitřní okolnosti). Naproti tomu za tzv. vnější okolnosti jsou typicky považovány živelné přírodní síly, neodvratitelný zásah třetí osoby či zvířete. Dovolatelka má za to, že rozjezd „v horní třetině fyzických možností“ tramvaje je tzv. vnitřní okolností provozu, u které není možná liberace. Žalovaný by se tak mohl zprostit odpovědnosti, jen pokud by prokázal, že škoda byla způsobena porušením povinnosti na straně žalobkyně, což se nestalo. Závěr soudu, že u tramvaje nedošlo k prudkému rozjezdu, má dovolatelka za nedostatečně odůvodněný, opírá-li se jen o graf změn rychlosti tramvaji, aniž by soud disponoval odbornými znalostmi, z nichž by mohl činit závěry, o jak prudký rozjezd se jednalo. Žalovaná ani neprokázala, že by z její strany nebylo možné vzniku škody zabránit. Odpovědnost provozovatele hromadné dopravy je objektivní odpovědností, která nevyžaduje porušení žádných předpisů, nadto předpisů, které si stanoví samotná žalovaná. Je tedy irelevantní, jaké povinnosti si sám dopravce stanoví pro nástup osob s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Podle judikatury nemusí ani plnění povinností vyplývajících z právních předpisů postačit ke zproštění odpovědnosti, nebylo-li učiněno vše, co se v souvislosti s provozem jeví jako racionální. Závěr odvolacího soudu o tom, že by povinnost řidiče tramvaje zajistit bezpečné usazení osoby s omezenou schopností pohybu a orientace musela vyplývat přímo z právního předpisu, je v rozporu s tímto výkladem. Za irelevantní též považuje úvahy soudu, že řidič nemusí mít možnost sledovat pohyb po celém vozidle. V daném případě se totiž jednalo o tramvaj, která nebyla plná, dovolatelka nastupovala do prvního vozu a řidiči nebránilo nic ve výhledu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozjezd tramvaje v tomto konkrétním případě nelze považovat za vnitřní okolnost, která vylučuje možnost liberace podle § 2927 odst. 2 o. z. Vnitřní ok