25 Cdo 1807/99 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1807/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. P., a B/ E. P., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničí a Ministerstvu vnitra, o 200.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 1999 č.j. 29 Co 85/99-377, takto : I. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 č.j. 7 C 305/92-354 v části zamítavého výroku ohledně částky 50.000,- Kč a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 1999 č.j. 29 Co 85/99-377, jímž byl rozsudek okresního soudu v této části výroku potvrzen, se zrušují a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; jinak se dovolání zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali náhrady škody za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle § 453a obč. zák. zabaveny a rozprodány poté, co se žalobci nevrátili ze zahraničí po uplynutí doby, na níž jim byl povolen pobyt v cizině. Rozsudkem z 18. 8. 1994 č.j. 7 C 305/92-113 Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť neshledal odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 2. 1. 1995 č.j. 29 Co 740/94-125 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaných podle § 18 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb. je dána, neboť předpoklady ust. § 453a obč. zák. nebyly v době, kdy se státní orgány zmocnily majetku žalobců, splněny. V průběhu dalšího řízení žalobci rozšířili žalobu na celkovou částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a Okresní soud v Jablonci nad Nisou po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. 7 C 305/92-248 žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 150.000.-Kč s úrokem z prodlení, žalobu co do dále požadované částky 50.000.- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem krajského soudu o důvodnosti základu uplatněného nároku, určil výši nároku žalobců na náhradu škody za věci, jež připadly státu podle § 453a obč. zák. a byly tzv. realizovány, postupem podle § 136 o. s. ř. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. prosince 1996 č.j. 29 Co 770/96-293 změněn jen ve výroku o úrocích z prodlení tak, že se zamítá žaloba požadující úrok z prodlení vyšší než 16 % za dobu od 25.6.1995, jinak byl ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrzen. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 4. 1998 č.j. 2 Cdon 1453/97-326 rozsudek soudu prvního stupně z 13.8.1996 s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že aplikace zákona č. 58/1969 Sb. na danou věc není správná, neboť pro případy, kdy stát v tzv. rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) převzal majetek občanů, platí zvláštní režim restitučních zákonů, konkrétně úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), která ve vztahu k obecné právní úpravě má povahu zákonů zvláštních. Pro osoby, které jsou tímto zákonem označeny za oprávněné, platí v případech vymezených v ust. § 6 tohoto zákona při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu zvláštní úprava tohoto zákona a nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů ve zvláštním zákoně uvedených, nelze posuzovat podle obecné právní úpravy občanského zákoníku, popř. zákona č. 58/1969 Sb. Jak bylo v řízení prokázáno, majetek žalobců byl dne 5.9.1989 tzv. realizován, a to na základě příkazu býv. finančního odboru ONV v J. n. N. ze dne 1.9.1989 k soupisu a zajištění bytového zařízení žalobců. Movitý majetek žalobců přešel tedy v tzv. rozhodném období do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. a/ restitučního zákona a pokud by žalobci splňovali podmínky ust. § 3 uvedeného zákona, aby je bylo možno považovat za oprávněné fyzické osoby, jsou při uplatnění svého nároku vůči státu vázáni restitučním zákonem a z důvodu přechodu jejich movitých věcí na stát podle § 453a obč. zák. nemohou uplatňovat jiné nároky, než které jim restituční zákon přiznává. Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10. 12. 1998 č.j. 7 C 305/92-354 žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru dovolacího soudu a podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) dovodil, že bylo na žalobcích, aby stát, právnickou nebo fyzickou osobu, pokud věci žalobců drží (§ 6 a § 4 odst. 2 zákona), vyzvali k vydání těchto věcí, a protože jde o movitosti, prokázali ve stanovené lhůtě, kde se nacházejí, a uzavřeli s jejich držiteli dohodu o vydání věcí, a případně v další lhůtě 1 roku uplatnili nárok u soudu. Žalobci tak však neučinili a jejich nárok není dán ani podle ust. § 13 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť majetek jim nebyl odebrán na podkladě soudního rozhodnutí zrušeného zákonem č. 119/1990 Sb., popřípadě rozhodnutí zrušeného podle § 16 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 4. 1999 č.j. 29 Co 85/99-377 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání, a to k právní otázce, zda v situaci, kdy soupis majetku určeného k realizaci nebyl úplný, a k realizaci části majetku došlo i mimo takto sepsaný soubor, lze i na takto postupně zčásti mimo rozhodné období realizovaný majetkový soubor vztáhnout restituční zákon. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za stavu, kdy stát v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) již neměl věci žalobců v držení, se povinnými staly fyzické osoby, které tyto věci od státu nabyly, a proto na straně státu není dána pasivní legitimace, a není zde ani dán vůči státu nárok na finanční náhradu za majetek převzatý státem podle ustanovení § 13 odst. 2 uvedeného zákona. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání k otázce právního posouzení možnosti aplikace restitučního zákona na křivdy vzniklé jednáním orgánů státu i po 1.1.1990. Poukazují na to, že v průběhu řízení vyšly najevo další skutečnosti, které vedly odvolací soud k vyslovení přípustnosti dovolání, totiž to, že část věcí nacházejících se v bytě žalobců, byla zabavena, tj. převedena na stát až po 1. 1. 1990, a navíc se jednalo o věci, které nebyly pojaty do soupisu. Dovozují, že na věci, které byly převedeny na stát až po rozhodném období ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. po 1. 1. 1990, nelze tento zákon aplikovat, a pak je nutné si klást otázku, zda takto zabavené věci byly žalobcům odejmuty, převedeny na stát a rozprodány v souladu se zákonem, nebo zda byl tento postup vadný a žalobcům náleží náhrada škody. Dále navrhují přezkoumání stanoviska dovolacího soudu ve věci aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na předmětnou věc před koncem rozhodného období, tj. k posouzení odpovědnosti státu za škodu vzniklou jeho protiprávním jednáním ode dne vydání zajišťovacího příkazu ONV (1.9.1989) do 31.12.1989. Podle jejich názoru nelze zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat na ty správní akty a protiprávní činy státu, pokud škoda nebyla způsobena jednáním v rozporu se zásadami demokratické společnosti či právy a svobodami chráněnými akty mezinárodního práva, jak jsou vyjmenovány v § 1 odst. 1 uvedeného zákona. V tomto případě se jedná o škodu, která byla způsobena jednáním, které bylo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy bez ohledu na jejich charakter norem nedemokratických, či nerespektujících základní práva a svobody, včetně práva vlastnického, práva svobodně vycestovat mimo území republiky a práva kdykoliv se vrátit zpět. Dovozují, že stát jednal v rozporu se svými vlastními zákony, a proto za škodu odpovídá podle zákona č. 58/1969 Sb., který je zákonem speciálním k zákonu č. 87/1991 Sb., nikoli naopak. Stát na jedné straně tím, že vázal návrat do vlasti na vydání zvláštního povolení, znemožnil žalobcům disponovat s jejich majetkem, a na druhé straně ignoroval fakt, že žalobci zcela evidentně neměli v úmyslu ČSSR bez pov