25 Cdo 1868/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1868/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1868/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1868.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozemní komunikace Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 26 předpisu č. 19/1997 Sb. § 9 odst. 3 předpisu č. 13/1997 Sb. § 237 o. z. § 2900 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1868/2023-237 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. F., zastoupená Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/1, Brno, proti žalované: obec Kněžice, se sídlem Kněžice 1, IČO 00289591, zastoupená Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, IČO 49240480, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 18 C 16/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2023, č. j. 17 Co 112/2022-213, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3.700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Noska. III. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 17 Co 112/2022-213, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 3. 2022, č. j. 18 C 16/2021-154, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 1. 2021 do zaplacení, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu újmy na zdraví vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 19. 1. 2018 uklouzla, upadla a zranila se na pozemku žalované u kontejnerů na tříděný odpad. Počasí bylo toho dne proměnlivé, s teplotami nad a pod bodem mrazu i občasným sněžením a náledí (částečně pod sněhem) se vyskytovalo všude. Žalobkyně po pádu ležela několik desítek minut na zemi, poté se s obtížemi zvedla a odešla z místa pádu. Podle svědkyně, která poté žalobkyni přivolala pomoc, měla žalobkyně obuty tzv. „crocsy“, tedy obuv nikoli vhodnou v zimním období. Okresní soud uzavřel, že ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně neprokázala, jaký byl stav komunikace v místě před kontejnery ve chvíli jejího pádu, což by již samo o sobě mohlo vést k závěru o neunesení důkazního břemene. Nehledě k tomuto závěru však dále uzavřel, že žalovaná by za újmu žalobkyně neodpovídala podle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť žalobkyní tvrzený stav komunikace (led pod vrstvou sněhu) nemohl za daného počasí představovat závadu ve schůdnosti. S tímto právním závěrem se odvolací soud ztotožnil, stejně jako s tím, že nebyly zjištěny ani okolnosti svědčící pro závěr o obecné odpovědnosti žalované za škodu způsobenou protiprávním jednáním. Žalovaná plnila svou povinnost zajišťovat sjízdnost a schůdnost komunikací v souladu se zákonem o pozemních komunikacích, dostatečně početná pracovní skupina prováděla úklid komunikací podle plánu zimní údržby v přiměřené době. V místě tvrzeného pádu žalobkyně v den jejího úrazu byl odhrnutý sníh. Žalovaná tedy neporušila svou povinnost vlastníka komunikace, neboť zajistila v přiměřené době v závislosti na vzniklé povětrnostní situaci schůdnost komunikace v místě tvrzeného pádu žalobkyně. Odvolací soud také přihlédl ke skutečnosti, že nešlo o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti, ale o (za daného počasí) očekávatelný kluzký povrch, což si podle vlastního vyjádření žalobkyně uvědomila již ve chvíli, kdy vyšla z domu na ulici. Tato okolnost, spolu s nevhodným druhem obuvi, by navíc byla podle odvolacího soudu důvodem pro zvážení spoluzpůsobení vzniku újmy žalobkyní podle § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“ 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně namítla, že odvolací soud se v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nezabýval porušením prevenční povinnosti žalovanou podle § 2900 o. z. (odkázala na rozsudky sp. zn. 25 Cdo 684/2012, sp. zn. 25 Cdo 3957/2013, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, sp. zn. 25 Cdo 1481/2017 a zejména sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). V tom lze současně spatřovat i vadu řízení a porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03). Dovolatelka namítla, že schůdnost komunikace zajištěna nebyla. Samotná existence plánu zimní údržby, ani počet členů technické skupiny nevypovídá nic o tom, zda skutečně byla komunikace řádně upravena. Soud ignoroval důkaz výslechem žalobkyně i výslechy některých svědků ohledně stavu komunikace, postup odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou týkající se opomenutých důkazů (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 438/2010, sp. zn. 29 Odo 817/2023 a sp. zn. 29 Odo 246/2004 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/05). I otázka procesních nedostatků přitom může v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3712/18 či Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4132/2018 představovat právní otázkou způsobilou založit přípustnost dovolání, což ostatně stvrdilo i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16. Soudy obou stupňů dále rezignovaly na posouzení míry spoluzavinění z její strany, nezaobíraly-li se vůbec tím, zda by škodlivý následek nastal, i kdyby dovolatelka měla vhodnou obuv (dovolatelka přitom popírá, že by měla obuv nevhodnou). Závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Soudy vynesly rozhodnutí bez náležitého skutkového podkladu, což v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 znemožňuje posoudit správnost přijatého závěru a současně podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 232/2014 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15 může založit přípustnost podaného dovolání. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněném pod číslem 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) Nejvyšší soud shrnul a usměrnil svou dosavadní rozhodovací praxi týkající se náhrad za újmy vzniklé v souvislosti se stavem pozemních komunikací. Zdůraznil, že kromě objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích může přicházet v úvahu i obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností při péči o stav komunikace bude možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1216/2017), potažmo, s účinností od 13. 11. 2015, jako porušení pov