25 Cdo 1922/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1922/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1922/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1922.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 2909 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1464/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1922/2023-217 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. Ch., zastoupená JUDr. Janem Polou, advokátem se sídlem Teslova 1129/2b, 702 00 Ostrava, proti žalované: S. S., zastoupená Mgr. Petrou Bláhovou, LL.M., advokátkou se sídlem Zábřežská 69/41, 787 01 Šumperk, o 1 137 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 217 C 5/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2022, č. j. 69 Co 250/2022-185, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Petry Bláhové, LL.M. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí měla způsobit žalovaná úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy tím, že na ni nepřevedla polovinu majetku rodičů (zejména bytu a garáže). 2. Krajsky soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 69 Co 250/2022-185, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 10. 2021, č. j. 217 C 5/2021-126, kterým zamítl žalobu na zaplacení 1 137 000 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná (sestra žalobkyně) získala na základě převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Šumperk (dále jen „bytové družstvo“) od otce R. S. v roce 2007 členský podíl k bytu 4 + 1 (nyní bytová jednotka č. 1685/7) v budově č. p. XY, XY a XY, stojící na pozemku p. č. st. XY v obci a katastrálním území XY, a s ním spojené právo nájmu bytu. V roce 2008 jí byla tato bytová jednotka bytovým družstvem převedena do vlastnictví. Šlo o byt, v němž rodiče účastnic bydleli, a to i poté, kdy byt přešel do vlastnictví žalované. Žalovaná se o rodiče starala, náklady spojené s vlastnictvím bytu po celou dobu hradila. Otec žalobkyň zemřel v roce XY a žalovaná po něm zdědila pozemek parc. č. st. XY s garáží v katastrálním území XY, a to na základě soudem schválené dohody o vypořádání dědictví; žalobkyně z dědictví ničeho nenabyla. Nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by účastnice, případně účastnice a jejich rodiče, uzavřeli dohodu o tom, že si byt a ostatní majetek po rodičích sestry rozdělí na půl, případně že by žalovaná projevila souhlas se žalobkyní tvrzenou představou jejich rodičů o rozdělení majetku rovným dílem „až tady rodiče nebudou“. Výpověďmi svědků bylo prokázáno, že otec účastnic v roce 2007 nebo 2008 prohlásil, že dcery se mají rozdělit na půl a nehádat se. K takovému prohlášení však došlo až v době, kdy už byt vlastnila žalovaná, která žádný uznávací projev k prohlášení otce neučinila. Ani v souvislosti s rozdělením pozůstalosti po R. S. neučinila vůči žalobkyni žádný příslib či jiný projev, kterým by se zavázala k rozdělení nabytých nemovitostí se žalobkyní. V době rozhodování odvolacího soudu byla matka účastnic nepravomocně zbavena svéprávnosti, její opatrovnicí byla žalovaná. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posuzoval podle § 2913 a § 2909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že v chování žalované nelze spatřovat úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalované vůči žalobkyni nevznikl žádný závazek a nedopustila se vůči ní žádného jednání, které by mělo za následek vznik škody, neboť nebylo prokázáno, že by účastnice uzavřely jakoukoli dohodu, ze které by vyplývala povinnost žalované dělit se s žalobkyní o majetek, který nabyla od rodičů, případně z pozůstalosti po otci. Odvolací soud neměl pochybnosti, že otec účastnic R. S. vyslovil přání, aby si účastnice rozdělily věci na půl. Avšak sama žalobkyně uvedla, že žalovaná se k takto vyslovenému přání nijak nevyjádřila, k ničemu se jednostranně nezavázala, ať již vůči žalobkyni, či jejich rodičům. Neexistovala žádná smluvní povinnost, kterou by žalovaná mohla svým jednáním porušit. I jednání otce účastnic, který převedl členská práva a povinnosti k bytovému družstvu na žalovanou, se s vysloveným přáním neshodovalo, ať již byl veden jakýmikoliv důvody (např. administrativními). To platí i ve vztahu ke garáži, když v dědickém řízení žalobkyně nárok na dědický podíl neuplatnila a uzavřela dědickou dohodu. Odvolací soud dovodil, že v tom, že nedošlo k naplnění otcova přání, a v tom, že slib otce nebyl splněn, nelze spatřovat úmyslné jednání proti dobrým mravům. S odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5765/2017) soud poukázal na to, že i kdyby žalovaná slíbila, že se s žalobkyní jakkoliv vyrovná, což nebylo prokázáno, je vázanost slibem pouhou proklamací, mající význam spíše morální, z něhož konkrétní právní důsledky dovozovat nelze; rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 15 C 1880/2009, pro skutkovou odlišnost na posuzovanou věc nedopadá. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby se prokázala tvrzení žalobkyně, tak nárok by ještě nebyl splatný, neboť podle přání otce si měly jeho dcery vše rozdělit na půl „až tady rodiče nebudou“, přičemž matka účastnic dosud žije. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Odvolací soud podle ní při právním posouzení pochybil, pokud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro vznik povinnosti nahradit újmu způsobenou porušením dobrých mravů se vyžaduje existence dohody mezi stranami. Tím se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku dosud neřešenou. Takovou podmínku § 2909 o. z. nevyžaduje a nárok na náhradu škody podle tohoto ustanovení vzniká právě při neexistenci právně závazné dohody (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1937/2013, které navazovalo na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 15 C 1880/2009). Žalovaná se k prohlášení jejich otce nikdy výslovně nevyjádřila, avšak nechala na sebe při existenci tohoto prohlášení přepsat družstevní podíl v bytovém družstvu a následně byt převedla do svého osobního vlastnictví, a dovolatelka žila v domnění, že žalovaná dodrží vůli jejich otce. Soud měl při aplikaci § 2909 o. z. zohlednit společenská, kulturní a mravní pravidla chování. Pochybil, pokud jednání žalované posoudil jako souladné s dobrými mravy. Zásadní právní otázkou tak je, zda porušení interní neformální dohody o majetku uzavřené v rámci rodiny může představovat jednání rozporné s dobrými mravy, tedy zda členové rodiny v případě, že jsou vztahy v rodině korektní, mohou oprávněně spoléhat na to, že ústní dohody budou splněny. Soud měl postupovat podle § 13 o. z. a rozhodnout stejně jako v řízení vedeném pod sp. zn. 25 Cdo 1937/2013, neboť se jedná o téměř totožné situace. Není podstatné, že v odkazované věci byla v protokolu o jednání před soudním komisařem zaznamenána dohoda, jejíž součástí byl závazek o převodu vlastnického práva, neboť skutkový stav může být prokázán jinými důkazy. Žalobkyně se domnívala, že absence výslovného vyjádření žalované v letech 2007 až 2020 představuje konkludentní souhlas vzhledem k jednání žalované. Závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 5765/2017 nepovažuje na projednávanou věc za přiléhavé pro skutkové odlišnosti. Za dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, jakým způsobem soud určí výši škody vzniklé porušením dobrých mravů v případě, kdy „morální dohoda měla být splněna mnoho let po projevu souhlasu škůdce s morální dohodou“, přičemž rozhodné by podle žalobkyně mělo být porušení závazku žalovanou, tedy rok 2020. Žalobkyně dále namítá existenci opomenutého důkazu (neprovedení důkazu zvukové nahrávky A. S. jako nadbytečného, který měl odvolací soud provést), nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů, vadný postup spatřuje v tom, že soud nerozhodl o důkazech navržených žalovanou, v tom, že ji soudy neupozornily na to, že chtějí aplikovat jiné právní posouzení, než které sama zaujala, a proto pro ni bylo rozhodnutí překvapivé, a nesprávně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, neboť soudy