25 Cdo 1959/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1959/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 4. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1959/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1959.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 243f odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1959/2023-342 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Vršanskou v právní věci žalobkyně: A.-M. J., zastoupená Mgr. Ondřejem Řezáčem, advokátem se sídlem Koperníkova 822/25, Plzeň, proti žalované: DAVO CAR, s. r. o., se sídlem U Tvrze 669/40b, Praha 10, IČO 27934799, zastoupená Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně: K. O., o 182.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 8/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 372/2022-303, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 372/2022-310, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 8.720 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Řezáče do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalobkyně nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 372/2022-303, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 372/2022-310, potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 23. 6. 2022, č. j. 12 C 8/2019-250, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 182.500 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované osobní automobil Mini Club Man Combi 1,6 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako kupující dne 19. 7. 2018 uzavřela s žalovanou v její provozovně autobazaru kupní smlouvu na osobní automobil, a to poté, co s tímto vozem absolvovala zkušební jízdu na kratší vzdálenost. Téhož dne žalobkyně žalované na místě prodala své vozidlo Opel Corsa hatchback. Peníze za vůz Opel Corsa žalobkyně nedostala, bylo jí vyplaceno jen 10 000 Kč jako rozdíl cen obou vozidel. Při cestě z autobazaru však zakoupené vozilo vykazovalo známky poruchy, motor ztrácel výkon a pokračovat v jízdě bylo možné jen v rámci tzv. nouzového režimu. Při odborné prohlídce vozu bylo zjištěno nefungující turbo způsobující snížení výkonu motoru, chybějící filtr pevných částic a nesprávně fungující spojka. Žalobkyně se následující den vrátila do autobazaru a oznámila, že od smlouvy odstupuje a žádá vrácení svého vozidla Opel Corsa. Žalovaná však odstoupení odmítla akceptovat, při následném převzetí vozidla do servisu k reklamaci předložila žalobkyni dokument označený jako „kopie záznamu o technickém stavu vozidla“, obsahující výčet zásadních vad vozidla a datovaný ke dni koupě, se kterým však žalobkyně nebyla seznámena a neuznávala svůj podpis na tomto dokumentu. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná při koupi seznámila žalobkyni s technickým stavem vozidla Mini Club Man a upozornila ji výslovně na konkrétní vady. Žalobkyně si daných technických vad nemohla být vědoma ani při zkušební jízdě, ani při převzetí vozidla, zejména s ohledem na to, že jí nebyla předána kompletní smluvní dokumentace, které jí měla být zaslána žalovanou až po vyřízení technické kontroly vozidla. Žalovanou byla sice v rámci reklamačního řízení předložena kopie „záznamu o technickém stavu“ s četnými a velmi závažnými vadami vozidla, nicméně nebylo prokázáno, že by daný záznam žalobkyně skutečně podepsala. Soud nepokládal za přínosné provést dokazování znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu žalobkyně na tomto dokumentu, neboť takový důkaz by byl nehospodárný, jelikož žalovaná nepředložila dokument v originále, a neunesla tak své důkazní břemeno. Odvolací soud uzavřel, že mezi stranami byly uzavřeny dvě kupní smlouvy. Bylo-li vozidlo koupené žalobkyní stiženo vadami popsanými v záznamu o technickém stavu vozidla, jejichž existenci žalovaná nerozporuje, byly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 2169 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2161 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále je „o. z.“), ve znění účinném do 5. 1. 2023, neboť kupované ojeté vozidlo nemělo očekávané vlastnosti (motor byl slabý a fungoval jen v nouzovém režimu, svítily kontrolky upozorňující na závadu motoru). Vozidlo nemuselo být bez vad, ale mělo být provozuschopné bez zásadních závad, což v daném případně splněno nebylo. Mimo špatně fungujícího motoru bylo vozidlo zatíženo velkým množstvím dalších nedostatků, jež by nebylo možné označit za vady způsobené běžným opotřebením. Bylo tedy možné od smlouvy odstoupit i s odkazem na § 2169 odst. 2 o. z. ve znění účinném do 5. 1. 2023. Kupní smlouva na vozidlo Mini Club Man Combi zanikla odstoupením a smluvním stranám vznikla povinnost vrátit si poskytnutá plnění. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná s odůvodněním, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Odvolací soud spor účastníků posoudil podle § 2169 ve spojení s § 2161 odst. 1 písm. a) o. z. ve znění účinném do 5. 1. 2023, byť správně měla být věc posouzena podle § 2170 o. z. ve znění účinném do 5. 1. 2023, a žaloba zamítnuta. Dovolatelka dále vznesla výhrady proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a postupu soudů při zjišťování skutkového stavu a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněné námitky nenaplňují předpoklady dané § 237 o. s. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 5. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace tohoto ustanovení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Náležité označení jednoho z možných důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je základní procesní povinností dovolatele, dovolací soud není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález