25 Cdo 214/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 214/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2025 Spisová značka:25 Cdo 214/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.214.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 214/2025-551 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, proti žalovaným: 1) Z. B., a 2) M. Š., zastoupený Mgr. Markem Čermákem, advokátem se sídlem Vrchlického 634, Roztoky, o 296 801 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 477/2020, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 25 Co 86,87/2023-292, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 7 C 477/2020-163, ve spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 7 C 477/2020-270, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 44 520,15 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve vztahu k žalovanému 1) žalobu zamítl co do částky 252 280,85 Kč s příslušenstvím (výrok II) a řízení zastavil co do zákonného úroku z prodlení 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 3. 11. 2020 do 31. 11. 2020 (výrok III), žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 252 280,85 Kč s příslušenstvím (výrok IV), ve vztahu k žalovanému 2) žalobu zamítl co do částky 44 520,15 Kč s příslušenstvím (výrok V) a řízení zastavil co do zákonného úroku z prodlení 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 3. 11. 2020 do 1. 6. 2021 (výrok VI); ve zbylých výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně, která podle pojistné smlouvy o havarijním pojištění vozidla Škoda Octavia, reg. zn. XY, zaplatila společnosti Day Spa Shop s. r. o., IČO 27754626, 296 801 Kč. Tímto pojistným plněním nahradila škodu vzniklou na vozidle pojištěné společnosti jednáním obou žalovaných při dopravní nehodě ze dne 24. 6. 2018 v katastru obce XY a podle § 2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, na ni přešel nárok na náhradu škody na vozidle z jeho vlastníka vůči oběma žalovaným. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný 1) se toho dne při řízení uvedeného vozidla dostal do slovního sporu s žalovaným 2) sedícím na předním sedadle spolujezdce a s jeho vzadu sedící manželkou. Výsledkem roztržky byla rychlá a nebezpečná jízda směrem na obec XY. Charakter jízdy žalovaného 1), jeho chování a situace ve voze byla příčinou toho, že žalovaný 2) a jeho manželka se začali obávat možné havárie a žádali žalovaného 1), aby zpomalil či zastavil. Ten však nereagoval, což vedlo žalovaného 2) k tomu, že se pokusil vůz sám zastavit zásahem do řízení nejprve pokusem o pootočení klíčku v zapalování vozidla, a když tato snaha neuspěla, neboť jí žalovaný 1) bránil, zatáhl za ruční brzdu. Přitom uchopil také volant vozu, aby měl po zatažení ruční brzdy nad jízdou kontrolu. To naopak vedlo k přetahování o volant s řidičem, takže vozidlo vyjelo mimo silnici a narazilo do stromu. Dále bylo svědeckými výpověďmi tří osob prokázáno, že vůz jel před nehodou rovně, nebyl příliš velký provoz a rychlost vozu, byť byla nepovolená a ze strany spolucestujících pociťovaná jako ohrožující, nebyla taková, aby nutně musela vést k nehodě. V okamžiku zatažení za ruční brzdu by totiž řidič stačil před značkou se sníženou povolenou rychlostí a před přechodem pro chodce nejen vozidlo bezpečně zpomalit, ale i zastavit. V dané chvíli ještě zbýval čas, kdy by měl žalovaný 1) teprve začít zpomalovat, aby mohl odbočit. Nebylo tedy zjištěno, že jízda vozidla neodvratně směřovala k jeho havárii. Soud podle § 2915 odst. 2 o. z. stanovil míru účasti žalovaných na škodním následku odlišně, a to u žalovaného 1) v rozsahu 15 % a u žalovaného 2) v rozsahu 85 % s tím, že nelze připustit, aby bylo zasahováno do řízení vozidla způsobem, jakým to učinil žalovaný 2). Soud dovodil, že by se muselo jednat o bezprostředně hrozící nebezpečí, a i když se to tak žalovaný 2) s manželkou snažili popisovat, z dokazování vyplynulo, že situaci zveličili. Vůz řízený žalovaným 1) jel sice vyšší než povolenou rychlostí a řidič na obavy a prosby spolucestujících nereagoval, nicméně jel rovně v přímém úseku silnice a zbýval ještě dostatečný čas na snížení rychlosti před odbočením z hlavní silnice. 2. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 25 Co 86,87/2023-292, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I, II, IV a V tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 296 801 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 2. 6. 2021 do zaplacení a dále se že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 296 801 Kč od 1. 12. 2020 do 1. 6. 2021, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, nesouhlasil však s právním posouzením dělené odpovědnosti žalovaných. Primární a bezprostřední příčinou vzniku újmy při dopravní nehodě ze dne 24. 6. 2018 byl zásah žalovaného 2) do řízení žalovaného 1) jako řidiče vozu, resp. zatažení ruční brzdy žalovaným 2), v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě a škodě na vozidle. Nelze však odhlédnout od toho, jaké bylo prokázané chování žalovaného 1) při jízdě, který zadržoval své spolujezdce proti jejich vůli ve voze, odvážel je jinam, než si dohodli, nereagoval na jejich žádosti o zastavení, případně zpomalení vozu, jel větší než povolenou rychlostí. Je tedy přirozené, že spolujezdci se cítili ohroženě, pokud nemohli z auta vystoupit. Byť lze pochopit, že se za této situace žalovaný 2) a jeho manželka cítili nepříjemně, nebyly podle názoru odvolacího soudu v dané situaci naplněny podmínky pro jednání v krajní nouzi ve smyslu § 2906 o. z. Újma, která reálně hrozila, nebyla stejně závažná či závažnější než újma (následek), kterou žalovaný 2) svým jednáním způsobil. Bylo totiž prokázáno, že vůz jel po rovném úseku silnice, k výjezdu autobusu, k přechodu pro chodce či k odbočce na obec XY zbývala ještě dostatečná vzdálenost pro případné snížení rychlosti, provoz nebyl velký, vůz nijak nekličkoval, nenajížděl do protisměru, proto nebylo možné dovodit, že jízda bezprostředně směřovala k možné nehodě. Jednání žalovaného 2), který v daném okamžiku zatáhl za ruční brzdu, tak lze považovat za excesivní a v rozporu s § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tedy za jednání v rozporu s právními předpisy ve smyslu § 2910 o. z. Spouštěčem tohoto jednání nicméně bylo chování žalovaného 1), který porušil jednak § 4 písm. a) o silničním provozu a v kontextu celé události rovněž obecnou prevenční povinnost podle § 2900 o. z.; také on tedy odpovídá za vzniklou újmu podle § 2910 o. z. Proto soud aplikoval pravidlo § 2915 odst. 1 o. z. o společné a nerozdílné povinnosti obou žalovaných k náhradě škody coby základní zásadu, neboť ustanovení § 2915 odst. 2 o. z. lze použít pouze zcela výjimečně a pouze v případě, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné. Ty v daném případě odvolací soud neshledal a neztotožnil se tedy s nalézacím soudem v tom, že by žalovaní měli hradit škodu podle své případné účasti na škodlivém následku. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 2) dovolání, neboť má za to, že v řešení otázky aplikace ustanovení týkajících se okolností vylučujících protiprávnost se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, podle nějž se míra újmy hrozící obránci ve srovnání se závažností újmy způsobené útočníkovi posuzuje podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Dále se dovolatel domnívá, že dosud nebyla vyřešena otázka aplikace institutu krajní nouze (a nutné obrany) ve vztahu k náhradě škody způsobené třetí osobě v civilním řízení a celkově otázka aplikace okolností vylučujících protiprávnost v soukromém právu. Jako další se podle dovolatele nabízí otázka, zda může být dána vina za nehodu někomu, kdo neměl možnost rozhodnout, zda ve vozidle při nebezpečné jízdě v rozporu s předpisy silničního provozu bude či nikoli, a vyvstává též otázka, zda lze klást na povinnosti nedobrovolně přepravované (unesené) osoby s