25 Cdo 2254/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2254/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2024 Spisová značka:25 Cdo 2254/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2254.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Podjatost Znalci Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 17 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 11. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.01.2025I.ÚS 7/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost29. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2254/2024-1540 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: J. D., zastoupený Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, o 266.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 93/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 16 Co 252/2023-1475, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11.713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kotrby. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s úmrtím jeho matky V. D. (dále jen „matka žalobce“ nebo „poškozená“) v důsledku postupu žalované non lege artis. Poškozená zemřela poté, co byla hospitalizována na jednotce intenzivní metabolické péče žalované s diagnózou akutního selhání ledvin. Žalobce tvrdil, že lékaři nevedli řádně zdravotní dokumentaci, nesprávně hodnotili výsledky provedených vyšetření a některá vyšetření neprovedli vůbec. Žalovaná částka sestávala z jednorázového odškodnění za usmrcení osoby blízké ve výši 240.000 Kč a nákladů pohřbu ve výši 26.298 Kč, vše s úrokem z prodlení. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 46 C 93/2015-1419, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II) a státu (výrok III). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho první rozsudek ve věci ze dne 13. 11. 2018, č. j. 46 C 93/2015-925, jímž žalobě vyhověl, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 51 Co 76/2019-1027, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že má být vypracován revizní znalecký posudek, neboť mezi dosud vypracovanými posudky byly rozpory ohledně způsobu léčby poškozené a správnosti postupu žalované. Soud prvního stupně zjistil, že matka žalobce trpěla řadou onemocnění, hospitalizována u žalované byla pro akutní selhání ledvin. Hospitalizace probíhala bezproblémově, ale následně se začal stav poškozené zhoršovat a 2. 3. 2013 zemřela. Příčinou úmrtí bylo srdeční selhání, ischemická choroba srdeční a ateroskleróza. Soud prvního stupně vyšel především z revizního ústavního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „IPVZ“) a z výslechu MUDr. Jana Boháče, jednoho ze zpracovatelů posudku. V jednotlivostech sice došlo na straně žalované k pochybení, avšak nebylo možné učinit jednoznačný závěr, že uvedené pochybení bylo příčinou úmrtí poškozené. Mezi jednáním lékařů žalované a úmrtím matky žalobce tedy neexistovala příčinná souvislost. Uzavřel, že poškozená zemřela na srdeční selhání, které bylo v příčinné souvislosti s jejím ledvinovým onemocněním. V určitém období sice vedla žalovaná zdravotní dokumentaci velmi kuse a neadekvátně vůči zhoršujícímu se stavu poškozené, revizním znaleckým posudkem však bylo prokázáno, že k úmrtí pacientky nedošlo v důsledku poskytnuté péče lékařů žalované a léčebný postup nebyl non lege artis. S odkazem na § 3028 odst. 3 o. z. soud prvního stupně posuzoval právní vztahy mezi účastníky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. V souladu s § 420 odst. 1 obč. zák. tedy žalovaná není odpovědná za škodu vzniklou žalobci, neboť se jí podařilo zprostit se viny podle § 420 odst. 3 obč. zák., a soud proto žalobu zamítl. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 16 Co 252/2023-1475, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované nebyl postupem non lege artis, což vyplynulo z posudku IPVZ. K jednotlivým pochybením žalované sice došlo, ale nebylo možné učinit jednoznačný ani pravděpodobný závěr, že daná pochybení zapříčinila úmrtí poškozené, která byla polymorbidní, prognóza jejího základního ledvinového onemocnění byla nepříznivá a riziko úmrtí vysoké. Příčinou úmrtí bylo chronické srdeční selhání, jež přešlo do akutní fáze. K žalobcem namítané podjatosti IPVZ odvolací soud uvedl, že o nevyloučení tohoto znalce v průběhu řízení pravomocně rozhodl soud prvního stupně a ani on sám nemá o nepodjatosti tohoto znalce pochybnosti. Okolnost, že ošetřující lékař poškozené MUDr. Pavel Těšínský (zaměstnanec žalované) vykonává pro IPVZ přednáškovou činnost sama o sobě není důvodem pro vyloučení uvedeného znaleckého ústavu z podání znaleckého posudku. Žádné konkrétní skutečnosti zakládající podjatost IPVZ nebyly žalobcem tvrzeny ani nevyšly v řízení najevo. Stejně tak neobstojí tvrzení žalobce o neodbornosti znaleckého ústavu. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce jím samým sepsané dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017, namítal podjatost IPVZ v souvislosti s pracovním poměrem ošetřujícího lékaře poškozené MUDr. Těšínského. Postupy uvedeného lékaře byly podle znaleckých posudků chybné a jsou dle znalců v příčinné souvislosti se smrtí matky žalobce. Jelikož jsou tyto postupy vyučovány též na IPVZ, má uvedená instituce přímý zájem na závěrech revizního znaleckého posudku. Dovolatel dále poukázal na podle jeho názoru bezdůvodné nevyužití dostupných diagnostických metod při léčbě poškozené a formuloval svůj požadavek na předložení kompletní zdravotní dokumentace poškozené, neboť v opačném případě by mělo dojít k obrácení důkazního břemene. Advokát, který byl žalobci po poučení soudem k jeho žádosti určen Českou advokátní komorou, doplnil dovolání v tom smyslu, že je rozsudek odvolacího soudu napadán v celém rozsahu. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že napadené rozhodnutí se odchýlilo od „standardní“ judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal podjatost IPVZ, prezentoval personální provázanost žalované a uvedeného znaleckého ústavu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. Skno 4/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03. V naznačeném směru konstatoval, že MUDr. Těšínský „personifikuje žalovanou“. Dovolatel konečně vyjádřil přesvědčení, že by v daném případě mělo v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, dojít k obrácení důkazního břemene, a to vzhledem k prokázaným pochybením žalované při vedení zdravotní dokumentace a chybějícím výsledkům některých vyšetření. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Zdůraznila, že dovolatel polemizuje především se skutkovými zjištěními nižších soudů. Ohledně námitky podjatosti znaleckého ústavu poukázala na to, že k podání znaleckého posudku byl jako znalecký ústav určen IPVZ, nikoliv konkrétní znalec. Uvedla, že IPVZ je příspěvkovou organizací státu a v akademické rovině s ním spolupracuje řada odborníků. Do styku s touto institucí se tedy dostane v podstatě každý lékař v České republice, což však nezakládá její podjatost. K vypracování posudku byl určen š