25 Cdo 234/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 234/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2021 Spisová značka:25 Cdo 234/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.234.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Břemeno důkazní Skutečná škoda [ Škoda ] Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 2910 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 1. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 88/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 234/2021-234USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) P. J., narozený XY, bytem XY, b) R. J., narozená XY, bytem jako žalobce a), oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovaným: 1) J. K., narozený XY, bytem XY, 2) J. K., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, o 55 344 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 83 C 55/2016, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2020, č. j. 25 Co 15/2020-197, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou společně a nerozdílně povinni nahradit žalovaným 1) a 2) jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 6 829 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Noska, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 83 C 55/2016-168, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim žalovaní zaplatili částku 55 344 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobcům uložil zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 29 777 Kč (výrok II). Samostatným usnesením ze dne 1. 11. 2019, č. j. 83 C 55/2016-171, rovněž žalobcům uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 12 040 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY a žalovaný 1) se svojí manželkou jsou spoluvlastníky pozemkové parcely č. XY v témže katastrálním území. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaní v prosinci roku 2014 pokáceli rostoucí švestku (slivoň) – dále též jen „předmětný strom“, přičemž žalobci tvrdili, že jim tímto jednáním žalovaných vznikla škoda, neboť předmětný strom se nacházel na jejich pozemku. Otázka, na čím pozemku se předmětný strom nacházel, však zůstala mezi stranami řízení sporná. Žalobci byli soudem prvního stupně poučeni o povinnosti prokázat tvrzení, že předmětný strom rostl na jejich pozemku. Předmětem žalobci označeného znaleckého posudku Ing. Jaroslava Rýdla byla ale otázka, zda rozhrada tvořená dřevěným plotem na kamenných sloupcích mezi dnešními pozemky parcelní číslo XY a parcelní číslo XY a dále mezi pozemky parcelní číslo XY a XY ve výše uvedeném katastrálním území tvoří vlastnickou hranici. Znalec nezkoumal, komu kamenné (pískovcové) sloupky patří, a výslovně zdůraznil, že v rámci svého znaleckého zkoumání nevytyčoval hranici, ani nezkoumal, komu rozhrada patří. Soudem tak byl ustanoven znalec Ing. Pavel Síbr z oboru geodézie a kartografie, jemuž bylo uloženo, aby provedl vytyčení hranic mezi pozemky parcelní číslo XY a parcelní číslo XY a aby uvedl, na kterém z těchto pozemků se nachází pařez po předmětném stromě. Ustanovený znalec ovšem konstatoval, že vlastnickou hranici mezi výše uvedenými pozemky nelze v terénu přesně vytyčit (zjistit) a nelze ji určit ani podle katastrální mapy, která je sice digitalizovaná, vychází ovšem z mapy pozemkového katastru z XIX. století, přičemž body na mapě jsou v kvalitě 8, což znamená odchylku ± 2,83 metrů. Nebylo rovněž možno zjistit, která strana sloupků původního plotu tvoří hranici pozemků. Žalobci tak neprokázali, že by předmětný strom, který se dle fotografické dokumentace nalézal v původních liniích kamenných sloupků, byl na jejich pozemku, resp. v jejich vlastnictví, a tudíž nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena na jejich vlastnickém právu. K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 25 Co 15/2020-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II tak, že žalobcům uložil společnou a nerozdílnou povinnost zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným náklady řízení ve výši 50 975 Kč (výrok II) a dále uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 296 Kč (výrok III). Odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným, přičemž vycházel ze zásady, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Na žalobcích proto bylo, aby ve shodě s § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) prokázali, že jim žalovaní svým protiprávním jednáním způsobili škodu majetkové povahy. Konkrétně pak žalobce tížilo břemeno důkazní stran vlastnictví pozemku, jehož součástí byl předmětný strom, resp. že tento strom byl součástí jejich pozemku parcelní číslo 3/1. Takový důkaz se jim však nezdařil. V tomto ohledu poukázal odvolací soud znovu na závěry znaleckého posudku Ing. Pavla Síbra. Žalobci navíc zbudovali nový betonový plot mezi pozemky a pařez předmětného stromu zůstal na pozemku parcelní číslo XY. Rozsudek odvolacího soudu napadli v plném rozsahu oba žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (vlastnického práva), která má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle žalobců na posouzení jediné právní otázky, a to vlastnického práva k pozemku, na němž se nacházel předmětný strom. Tato otázka měla být vyřešena jako otázka předběžná. Podle dovolatelů soudy pochybily, jestliže jako předběžnou otázku, důležitou jen pro tento spor, neurčily vlastnické právo k pozemku, na němž se nacházel předmětný strom. Určení vlastnického práva není otázkou skutkovou, která by měla být stranami prokazovaná, a je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce tížilo důkazní břemeno stran vlastnictví k pozemku. Žaloba týkající se náhrady škody v sobě implicitně obsahuje také určení vlastnického práva k poškozené věci. Po dovolatelích přitom nelze spravedlivě požadovat, aby nejprve žalovali na určení vlastnického práva a až následně se domáhali nahrazení škody. V této souvislosti dovolatelé poukázali na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 644/2011, či na usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012. V tomto případě nebylo úplně zřejmé, zda vůbec bylo objektivně možné určit hranici mezi pozemky. Jestliže by tuto hranici nebylo možné určit, byla by na místě žaloba o stanovení hranice mezi pozemky podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), která ale směřuje k vydání konstitutivního rozhodnutí, a působí tak pouze do budoucna. Pro spor o náhradu škody proto nemůže mít žádný dopad. Celé by to vedlo pouze k zacyklení situace a k vytvoření právního vakua. Žalobce by spor o náhradu škody vždy prohrál a předmětné (sporné) území by bylo místem, kde by obě strany ad absurdum mohly činit (až do vydání konstitutivního rozhodnutí) v podstatě cokoliv (například vykácet úplně všechny stromy). Ani jedna ze stran by se proti tomu nemohla u soudu úspěšně bránit, neboť by nikdy neunesla důkazní břemeno ohledně vlastnického práva. Takový závěr by byl v rozporu se základními principy občanského práva, zejména se zásadou neminem laedere a také s § 12 o. z. Situaci, kdy právo nenabízí žádný efektivní prostředek obrany, nelze v právním státě tolerovat. Povinnost podat před pokácením předmětného stromu žalobu na určení vlastnického práva z podstaty věci tížilo stranu žalovanou, která chtěla určitým způsobem jednat. Žalovaní však při vědomí nejasnosti celé situace tak neučinili, překonali plot nacházející se mezi oběma pozemky, tím se dostali na sousední pozemek žalobců a tam nacházející se strom svévolně pokáceli. Žalovaní jednali nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy, a jejich jednání nelze aprobovat. Východisko odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, se může vztahovat až na samotnou otázku náhrady škody. U otázky určení vlastnického práva se ale neu