25 Cdo 2341/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2341/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2024 Spisová značka:25 Cdo 2341/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2341.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pojištění odpovědnosti za škodu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 556 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2341/2024-109 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: Rostislav Müller, IČO 86769006, se sídlem Čakovice 55, Štětí, zastoupený Mgr. Martinem Oudou, advokátem se sídlem Palackého 1, Plzeň, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 341 029 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 49/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 55 Co 391/2023-94, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 23 C 49/2022-63, ve spojení s usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 22 C 49/2022-68, zamítl žalobu o zaplacení 341 029 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Bylo tak rozhodnuto ve sporu o pojistné plnění za škodu způsobenou žalobcem, jenž byl pojištěn u žalované pro případ vzniku povinnosti nahradit třetí osobě škodu, kterou by způsobil v souvislosti s jeho profesní činností. Soud vzal za základ svých skutkových zjištění pojistnou smlouvu, technické zprávy a znalecké posudky Ing. Jana Bučka a Bc. Daniela Pýchy, a uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by při pojistné události – svařování traktoru společnosti Agrotechnika, při němž došlo dne 20. 9. 2019 k požáru, postupoval lege artis a dodržel svoji prevenční povinnost zakotvenou v čl. 5 odst. 1 písm. c) všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“), nýbrž je možné jeho počínání při práci zařadit do výluk pojistného plnění podle čl. 24 odst. 1 písm. j) VPP. Soud vyložil povahu pojistné smlouvy (§ 2758 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), vztah pojistné smlouvy a pojistných podmínek (§ 2774 odst. 1 o. z.) a s odkazem na výslovně stanovenou výluku ze sjednaného pojištění odpovědnosti dovodil, že žalovaná nebyla povinna za žalobce plnit, neboť porušil právní předpisy v oblasti požární bezpečnosti a příslušné technické normy při svařování tím, že neodstraněné hořlavé látky z traktoru překryl navlhčeným papírovým kartonem, od nějž došlo k zahoření opravovaného stroje. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 55 Co 391/2023-94, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a upřesnil jeho ne zcela přesnou právní argumentaci. Žalobce při svařování použil jako ochranu před odlétajícími jiskrami navlhčený karton, což je běžně používaný postup, jakkoli ho znalci označili za nevhodný. Z tohoto důvodu by proto nebylo možno výluku z pojištění použít. Důvodem pro použití výluky je však to, že žalobce nedodržel předepsaný postup požární bezpečnosti při svařování a návod k použití zařízení (svařovacího přístroje) tím, že v rozporu s požadavky plynoucími pro svářeče zejména z bodu 5 vyhlášky č. 87/2000 Sb., kterou se stanoví podmínky požární bezpečnosti při svařování a nahřívání živic v tavných nádobách, připustil, aby ve svařovacím prostoru byly hořlavé materiály. Postup žalované je tedy v souladu s uzavřenou pojistnou smlouvou, jejíž součástí jsou VPP. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že výklad odvolacího soudu je nepřípustně extenzivní a v rozporu s uzavřenou pojistnou smlouvou, neboť obecná bezpečnostní upozornění (obsažená v návodu na použití svářečky) nelze považovat za předepsaný nebo běžně používaný postup. Podle dovolatele soudy pochybily nesprávným právním posouzením čl. 24 bodu 1 písm. j) VPP a výkladem výluk z pojištění. Podřadil-li odvolací soud porušení povinnosti stanovené právním předpisem pod předmětnou výluku, popřel tak podle dovolatele smysl uzavřené pojistné smlouvy, neboť předmětné ustanovení VPP směřuje ke konkrétně stanoveným postupům (např. vyplývajícím z návodu na použití stroje, ale např. i projektové dokumentace, kdy její nedodržení může být považováno za naplnění předmětné výluky), naopak za předepsaný nebo běžně používaný postup nelze považovat porušení obecných povinností stanovených právním předpisem, neboť smyslem pojištění odpovědnosti podnikatele je mimo jiné právě ochrana proti škodám jím způsobeným v rámci jeho provozní činnosti na převzatých věcech. Rozšiřující výklad soudu je proto v rozporu se smyslem institutu pojištění odpovědnosti a je nutné jej jako takový odmítnout. Porušení právního předpisu nelze platně vymezit jako výluku z pojistného plnění u pojištění odpovědnosti podnikatele, ve kterém byl stanoven pojistný zájem jako právním předpisem stanovené povinnosti pojištěného nahradit škodu. Předpokládá-li pojistná smlouva i zákon v souvislosti s porušením právního předpisu žalobcem vznik práva žalované na přiměřené snížení pojistného plnění (§ 2800 o. z.), není možné současně s tím považovat toto porušení za naplnění vymezené výluky. Soudy se ohledně podmínky přiměřeného snížení pojistného plnění v souvislosti s porušením povinnosti pojištěného odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010-I, 23 Cdo 4166/2010-II, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3482/2012, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1970/2021), jejíž závěry je možné vztáhnout i na nedostatečné provedení bezpečnostních opatření, tedy nesplnění povinností stanovených vyhláškou o svařování. Soudy pak neprovedly dokazování v rozsahu nezbytném pro posouzení konkrétních okolností majících vliv na snížení pojistného plnění. Pokud by dovolací soud nepovažoval uvedenou judikaturu za přiléhavou, označuje dovolatel zodpovězení této otázky za zásadní právní otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel především namítá, že soudy nesprávně právně posoudily čl. 24 VPP, jestliže umožnily svým výkladem aplikaci výluk z pojištění, ačkoli vůle žalobce byla tuto výluku vyloučit. Při své námitce rozporu výkladu pojistné smlouvy s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3482/2012, ovšem opomíjí, že se vztahují na výklad právních úkonů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zatímco v nyní projednávané věci je třeba aplikovat § 556 o. z. Nejvyšší soud i ve své rozhodovací praxi k aktuální úpravě výkladu právních jednání vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). To ovšem není tento případ. Odvolací soud zjevně dospěl při výkladu obsahu pojistných podmínek k závěru o jejich jednoznačnosti neumožňující žádný jiný výklad, neboť je zde jasná podmínka pro poskytnutí pojistného plnění