25 Cdo 240/2023 – Nejvyšší soud

25 Cdo 240/2023-178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. M., zastoupený prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem Rybná 678/9, 110 00 Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o zaplacení 1 138 356 Kč s příslušenstvím a 16 726 Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 213/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 20 Co 190/2022-152, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladu dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou dne 11. 10. 2018 domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 9. 2015 do 31. 12. 2021 v kapitalizované částce 1 138 356 Kč s příslušenstvím a v následujícím období placení částky 16 726 Kč měsíčně s navýšením o příslušnou roční valorizaci. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 20 Co 190/2022-152, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2022, č. j. 31 C 213/2018-126, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 9. 2015 do 31. 12. 2021 v částce 1 138 356 Kč s příslušenstvím a na uložení povinnosti platit žalobci 16 726 Kč měsíčně vždy k 15. dni daného měsíce s navýšením o příslušnou roční valorizaci a rozhodl o náhradě nákladů řízení, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 18. 7. 2014 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl pohmoždění hlavy, frakturu kyčle a poškození sedacího nervu. Vozidlo druhého účastníka nehody (B. N.) bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem pojištěno u žalované. Žalobce byl od 2. 9. 2013 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti A., spol. s. r. o., se základní mzdou 27 000 Kč měsíčně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 8. 2015, č. j. R-14.8.2015-424/7108133318, mu byl přiznán od 29. 7. 2015 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 9 413 Kč měsíčně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2021, č. j. 19 C 45/2017-404, byla míra účasti B. N. na nehodě stanovena v rozsahu 80 % a míra účasti žalobce v rozsahu 20 %. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Odvolací soud věc posoudil podle § 619 odst. 1, § 620 odst. 1, § 629, § 635 odst. 2, § 2927 a § 2963 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce ode dne nehody (18. 7. 2014) věděl, kdo byl druhým účastníkem nehody, a informaci o vzniku škody na ušlém výdělku měl ode dne doručení výměru invalidního důchodu ze dne 14. 8. 2015. Odvolací soud dovodil, že k doručení výměru podle obecných zkušeností jistě nedošlo později než několik dnů po jeho vydání (odkázal na § 573 o. z.). Výše výdělku před vznikem újmy byla žalobci známa již předtím z pracovní smlouvy a mzdového výměru. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta proto žalobci začala běžet nejpozději na konci srpna 2015. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4617/2014 uzavřel, že občanskoprávní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek, neboť se rozlišuje promlčení samotného nároku na náhradu s ohledem na dobu jeho uplatnění u soudu a promlčení postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění v jeho rámci. Dovodil, že závěr uvedený v citovaném rozhodnutí platí i při současné právní úpravě, ustanovení § 623 o. z. na uplatněný nárok nedopadá, neboť se týká ujednaného dílčího plnění dluhu (ve splátkách) a nikoli opakujících se plnění. Uzavřel, že promlčecí lhůta celého nároku uplynula nejpozději na konci srpna 2018, a proto žaloba podaná dne 11. 10. 2018 byla podána opožděně. Jestliže soud shledal nárok žalobce jako celek promlčeným vůči škůdci, je nutno shledat promlčeným i akcesorický nárok žalobce proti žalované jako pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 635 odst. 2 o. z. (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019). Není rozhodné, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo až 7. 5. 2016, neboť ztráta na výdělku nastala již ke dni přiznání invalidního důchodu. Rozhodná není ani právní moc rozsudku, kterým byl stanoven poměr spoluúčasti na vzniklé škodě (sp. zn. 19 C 45/2017), neboť žalobce od počátku věděl, kdo byl druhým účastníkem nehody. Uplatnění námitky promlčení odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy. 3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Splnění podmínky vědomosti o způsobené škodě nelze podle dovolatele vázat na okamžik rozhodnutí o invaliditě. Invalidní důchod byl totiž žalobci přiznán pouze na jeden rok, přičemž nebyl ustálen jeho zdravotní stav. Výše škody navíc nešla vyčíslit ani přibližnou částkou, protože bylo vedeno řízení sp. zn. 19 C 45/2017, v němž byl zpochybňován nárok žalobce, a to s ohledem na jeho tvrzenou spoluúčast na vzniku újmy. Nakonec byla v rozhodnutí konstatována spoluúčast dovolatele ve výši 20 % a právě od okamžiku právní moci rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 45/2017 získal dovolatel povědomí o konkrétní výši škody podle § 2963 o. z. Zdravotní stav žalobce byl zpochybňován i v rámci trestního řízení vedeného proti němu pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu. Za zjevně nepřiměřenou považuje dovolatel úvahu odvolacího soudu, že si měl sám laicky vyhodnotit míru zavinění dopravní nehody v situaci, kdy se tato otázka musela v soudním řízení zkoumat za pomoci znaleckých posudků. Má za to, že teprve po provedení znaleckého zkoumání bylo možné zjistit informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jevila odpovědnost druhého řidiče dostatečně pravděpodobnou (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). O příčinách dopravní nehody se tak mohl dozvědět nejdříve ze znaleckého posudku Ing. Slepičky ze dne 19. 7. 2018, a proto nelze vázat počátek běhu promlčecí lhůty na okamžik škodní události. Dále dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že otázku vzájemné provázanosti promlčení kmenového práva na náhradu za ztrátu na výdělku a opakující se náhrady (důchodu) má dovolací soud posoudit jinak. Aplikováním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4617/2014 a sp. zn. 25 Cdo 401/2006 odvolací soud vytvořil situaci, že v případě, kdy by dovolatel měl jednorázový nárok na náhradu mzdy po skončení pracovní neschopnosti již přiznán, mohl by se domáhat i nároků na opakující se výplatu důchodů, zatímco v případě, kdy by byl nárok na náhradu promlčen jako celek, promlčují se i nároky na opakující se plnění, což dovolatel považuje za nesprávné. Upozorňuje na odlišnost § 447 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který upravoval náhradu za ztrátu na výdělku, a § 2963 o. z., kde se hovoří o peněžitém důchodu, který je opakujícím se plněním. Vzhledem k této odlišnosti je nutné jednotlivá dílčí plnění vykládat jako opakující se plnění, na jejichž promlčení nemá a nemůže mít vliv promlčení tzv. kmenového práva. Dovolatel má za to, že podobně, jako se nepromlčuje právo na výživné (§ 613 o. z.), ale jen práva na jednotlivá opakující se plnění, nemělo by se promlčovat tzv. kmenové právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a navrhuje analogickou aplikaci citovaného ustanovení. Odkazuje rovněž na § 271t zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a považuje za absurdní, aby bylo podle občanského zákoníku postupováno odlišně, byť je mu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3518/2017, jehož závěry však nemohou obstát. Dovolatel odkazuje i na úpravu promlčení v jiných zemích, konkrétně na § 1480 ABGB, podle něhož se kmenové právo promlčuje ve lhůtě 30 let, přičemž jednotlivá plnění ve lhůtě 3 let. I podle § 199 odst. 2 BGB se nároky na náhradu újmy na zdraví a na životě promlčují ve lhůtě 30 let, a proto považuje českou právní úpravu za extrémně nespravedlivou. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Podmínky rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy formulované v ro