25 Cdo 2402/2010 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2402/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. I., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovaným 1) SPECTRUM, spol. s r. o., se sídlem ve Vyškově, Brněnská 8, IČO: 42660157, zastoupenému JUDr. Daliborem Vaigertem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 80, a 2) R. Š., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 90/2005, o dovolání žalobce a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2009, č. j. 17 Co 36/2008-353, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce a první žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2009, č. j. 17 Co 36/2008-353, se ve výroku o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobci společně a nerozdílně s prvním žalovaným 165.180,- Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a vůči státu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 11. 10. 2007, č. j. 7 C 90/2005-285, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na náhradě bolestného 117.180,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 48.000,- Kč, žalobu co do částky 1.208.700,- Kč ve vztahu k němu zamítl, v plném rozsahu zamítl žalobu proti žalovanému 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 2) byl v trestním řízení uznán vinným, že dne 16. 6. 2003 kolem 6.45 hod. s hladinou alkoholu v krvi nejméně 1,87 g/kg řídil osobní automobil, jehož majitelem je žalovaný 1), nezvládl řízení, přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem, jehož řidiči na místě způsobil smrt a spolujezdci – žalobci způsobil těžké zranění. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný 2), který byl zaměstnancem žalovaného 1), parkoval pravidelně svěřené vozidlo v místě svého bydliště, a to se souhlasem žalovaného 1) jako svého zaměstnavatele a uvedeného dne jel do zaměstnání, soud jeho jízdu z místa bydliště do sídla žalovaného 1) posoudil s ohledem na § 135 odst. 4 písm. e) zákoníku práce (ve znění tehdy účinném) jako plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žalobce utrpěl při dopravní nehodě zranění, která se vzhledem k jeho předchozím úrazům a degenerativním onemocněním podílí jen částečně na snížení jeho pracovní způsobilosti a na snížení kvality jeho života, nikoliv mírou rozhodující. Soud dospěl k závěru, že za škodu způsobenou žalobci odpovídá žalovaný 1) jako zaměstnavatel řidiče, jehož jednáním byla škoda způsobena, odpovědnost žalovaného 2) je vyloučena ustanovením § 420 odst. 2 obč. zák. a výši náhrady stanovil podle bodového ohodnocení na základě znaleckého posudku (§ 444 obč. zák. a vyhl. č. 440/2001 Sb.) a protože žalobce si částečně zavinil vznik škody, neboť v době nehody nebyl připoután bezpečnostními pásy, soud podle § 441 obč. zák. stanovil míru jeho spoluzavinění ve výši 50 %. K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j. 17 Co 36/2008-353, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 165.180,- Kč, žalobu vůči nim co do částky 1.208.700,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného 2) za škodu vzniklou žalobci. Žalovaný 2) jako řidič vozidla zavinil dopravní nehodu, za což byl pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky, všechna zranění, která žalobce utrpěl, vznikla při střetu obou vozidel, pokud by byl žalobce připoután bezpečnostními pásy, byl by rozsah poranění o 80 – 85 % menší. Současný nepříznivý stav žalobce je způsoben zejména souběhem mnoha onemocnění a předchozích úrazů; následky nehody se na celkovém zdravotním stavu žalobce podílejí jen částečně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výši náhrady a o 50 % spoluzavinění na straně žalobce. Nárok posoudil podle § 420, 427 a 430 odst. 1 obč. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ke škodě nedošlo při plnění pracovních úkolů druhým žalovaným nebo v přímé souvislosti s ním, neboť cesta do zaměstnání a zpět není úkonem potřebným k výkonu práce. Žalovaný 1) jako provozovatel vozidla odpovídá podle § 427 obč. zák. za škodu vzniklou žalobci a protože s jeho vědomím žalovaný 2) parkoval služební vozidlo v místě svého bydliště po dobu nejméně 2 let, s čímž žalovaný 1) konkludentně souhlasil, svojí nedbalostí umožnil užití tohoto vozidla žalovaným 2). Odvolací soud proto rozhodl o odpovědnosti druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci solidárně se žalovaným 1) podle § 430 odst. 2 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku co do částky 1.208.700,- Kč napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je nepřiměřeně nízká a dostatečně nevystihuje jeho omezení po úraze. Poukazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla náhrada podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšena na několikanásobek bodového ohodnocení, popisuje svá zdravotní omezení po úrazu a zdůrazňuje, že škoda vznikla jako následek trestného činu, při němž zemřela další osoba. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá, že soud nevyhověl jeho návrhům na provedení důkazu výslechem znalců, doplnění znaleckého posudku z oboru dopravních nehod a jeho výslechem jako účastníka řízení k průběhu dopravní nehody, Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zavázán společně a nerozdílně s prvním žalovaným k náhradě škody, podal dovolání žalovaný 2). Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho jízda, při níž došlo k dopravní nehodě, nesouvisela s plněním pracovních úkolů pro jeho zaměstnavatele, a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1755/2005, v němž je jednoznačně uvedeno, že je-li dohodnuto, že zaměstnanec bude po skončení pracovní doby služební vozidlo parkovat ve svém bydlišti, pak i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance se posuzuje jako plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a že v takovém případě se svěřené služební vozidlo stává pracovištěm zaměstnance. Uvádí, že v jeho případě služební vozidlo použil v rámci své služební cesty, na níž vyjížděl z místa svého bydliště, kde vozidlo po dohodě se svým zaměstnavatelem parkoval. Vzhledem k tomu, že se jednalo o plnění pracovních úkolů, je jeho odpovědnost za škodu vzniklou žalobci vyloučena ust. § 420 odst. 2 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného 2) uvedl, že žalovaný 2) v podaném dovolání neuvádí žádné nové argumenty či právní závěry, ale pouze opakuje své názory prezentované před soudem prvního a druhého stupně. Navrhl, aby bylo dovolání žalovaného 2) zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení řádně zastoupenými, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné a dovolání žalovaného 2), které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil nebo co ohledně přípustnosti dovolání uvedl v poučení, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stano