25 Cdo 245/2000 — Nejvyšší soud

25 Cdo 245/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2002 Spisová značka:25 Cdo 245/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.245.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 420 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 245/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 216.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 48/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, č. j. 11 Co 616/98-74, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.875,- Kč na účet advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 216.500,- Kč, která mu podle jeho tvrzení vznikla tím, že mu žalovaný neumožnil užívat pronajaté pozemky, čímž mu zabránil, aby na nich vybudoval a následně provozoval malou vodní elektrárnu. Výše tvrzené škody sestává ze zbytečně vynaložených nákladů na projektovou dokumentaci a projektové a inženýrské geodetické práce (89.500,- Kč) a z ušlého zisku (127.000,- Kč) spočívajícího ve ztrátě příjmů za elektrickou energii, kterou mohl při provozu elektrárny dodat do veřejné sítě. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. 6. 1998, č. j. 14 C 48/97-51, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 26. 1. 1989 uzavřel s Městským národní výborem v N. dohodu o dočasném užívání pozemkových parcel č. 155, 158, 160, 1978 a 2183 v katastrálním území N. H. na dobu 10 let za účelem zřízení malé vodní elektrárny. Dne 21. 4. 1992 Obecní úřad N. H. tuto dohodu vypověděl, avšak žalobce napadl platnost výpovědi žalobou podanou dne 8. 10. 1992 u Okresního soudu v Karlových Varech, který rozsudkem ze dne 31. 3. 1993, č. j. 9 C 296/92-24 (s právní moci dne 15. 10. 1993) určil, že „zrušení nájmu“ je neplatné. Dne 1. 9. 1992 obec N. H. dočasně pronajala pozemky parc. č. 155, 160 a 1978 v katastrálním území N. H. žalovanému, jemuž také dne 23. 9. 1992 Městský úřad N. vydal rozhodnutí o umístění stavby malé vodní elektrárny, a dne 3. 2. 1993 zastavil řízení o žádosti žalobce ze dne 20. 1. 1993 o vydání stavebního povolení ke stavbě malé vodní elektrárny. Kupní smlouvou ze dne 23. 6. 1993 žalovaný se svou manželkou pronajaté pozemky od obce N. H. koupil do bezpodílového spoluvlastnictví manželů s vkladem vlastnického práva ke dni 28. 6. 1993. Soud dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi škodou a porušením právní povinnosti, neboť nemůže požadovat ušlý zisk z věci, která ještě neexistuje, a náklady na projektovou dokumentaci si nese sám stavebník (investor). Žalobce nepokračoval ve stavebním řízení o vydání stavebního povolení, a nevyužil ani možnosti opravného prostředku podle správních předpisů; stavební řízení bylo Městským úřadem v N. přitom zastaveno proto, že nebyly předloženy všechny potřebné doklady a že na danou lokalitu již bylo vydáno územní rozhodnutí žalovanému. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. května 1999, č. j. 11 Co 616/98-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jím vyslovenými právními závěry. Při úvaze, zda žalovaný porušil zaviněně právní povinnost ve smyslu § 420 obč. zák., odvolací soud dovodil, že v období do 28. 6. 1993 žalovaný s ohledem na smlouvu ze dne 1. 9. 1992 mohl být v dobré víře o svém nájemním právu a nelze mu klást za vinu, že ve své žádosti o umístění stavby v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o stavebním řádu, uvedl jako nájemce pozemků sebe a nikoliv žalobce; nedopustil se tedy do 28. 6. 1993 ve vztahu k žalobci zaviněného porušení právní povinnosti. Žalovaný ostatně nemůže nést odpovědnost za to, že vlastník pozemku s ním uzavřel nájemní smlouvu, ač dosud platně neukončil nájemní vztah se žalobcem, jemuž před tím pronajal pozemek k témuž účelu. Žalovaný ani jako vlastník pozemku po 28. 6. 1993, od kdy vstoupil namísto obce H. H. do právního postavení pronajímatele pozemku vůči žalobci, nijak nebránil žalobci ve výkonu jeho práv z nájemní smlouvy, neboť až v létě 1995 začal sám na dotčených pozemcích provádět přípravy pro výstavbu elektrárny; teprve od tohoto okamžiku žalovaný porušil právní povinnost pronajímatele ve vztahu k žalobci. Porušení takové povinnosti ovšem není podle odvolacího soudu v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť „příčinná souvislost zůstává totiž nadále mezi porušením právní povinnosti původním pronajímatelem obcí N. H., která přes existenci nájemní smlouvy se žalobcem uzavřela novou nájemní smlouvu se žalovaným a znemožnila tak žalobci výkon jeho práv“. Bez tohoto jednání by žalovanému nemohla být povolena stavba malé vodní elektrárny. Příčinnou souvislost navíc vylučuje i okolnost, že žalobce v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák. neučinil nic, co mu zákon umožňuje, aby zabránil vzniku škody; mohl se přitom domáhat ochrany svého práva soudní žalobou proti vlastníku pozemku (jako v případě výpovědi dané obcí N. H.) nebo žalobou podle ustanovení občanského soudního řádu o správním soudnictví proti pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o umístění stavby a o povolení stavby, vydanými ve prospěch žalovaného. V nynějším občanskoprávním řízení podle části třetí o.s.ř. není soud oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí orgánů ve správním řízení a pokud taková rozhodnutí byla vydána, musí z nich podle § 135 odst. 2 o.s.ř. vycházet. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, neboť s ohledem na ustálenou judikaturu nepovažuje tento rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a škodou žalobce. Dovolatel namítá, že žalovaný porušil svou obecnou povinnost respektovat práva žalobce z nájemní smlouvy i své právní povinnosti nového nájemce a později vlastníka a pronajímatele pozemků. Tím, že úmyslně vůči správním orgánům i soudu zamlčoval, že žalobce má nájemní právo k předmětným pozemkům za účelem stavby a provozování malé vodní elektrárny, zapříčinil žalovaný, že žalobce nezískal potřebné povolení ke stavbě a provozu malé vodní elektrárny a utrpěl tak škodu včetně ušlého zisku. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, protože prevenční povinnost a obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. se vztahuje na všechny subjekty, nikoli pouze na osoby, které jsou v nějakém právním vztahu k poškozenému. Podle dovolatele žalovaný nesporně věděl o právech žalobce k dotčeným pozemkům s ohledem na probíhající soudní spor o neplatnost výpovědi z nájemní smlouvy žalobce a na jeho výsledek a nemohl tedy být v dobré víře, že obec N. H. platně odstoupila od nájemní smlouvy se žalobcem. Žalovaný sice nebránil dovolateli ve výkonu jeho práv fyzicky (do roku 1995, než začal provádět stavební práce), ale svými právními úkony; mezi jeho jednáním a škodou žalobce je proto příčinná souvislost. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že neučinil potřebná opatření, aby zabránil vzniku škody. S úspěchem žaloval o neplatnost výpovědi nájemní smlouvy a pak usiloval o získání příslušných povolení, přičemž narážel na nečinnost nebo odmítání potřebné součinnosti správních orgánů. Žalobu nemohl podat, protože se o vadných rozhodnutích správních orgánů včas nedozvěděl, a ačkoliv byl ze zákona účastníkem správního řízení, byl záměrně opomenut. Dovolatel proto postupoval způsoby přiměřenými okolnostem a není v souladu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., aby ten, kdo nedodržoval právní povinnosti uložené mu zákonem, byl zbaven odpovědnosti za škodu. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu s tím, že existuje sjednoc