25 Cdo 2614/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2614/2003 citace  Právní věta:Ten, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) pro skutek, jehož se dopustil v nutné obraně, má zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na nutnou obhajobu (zákon č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů), bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení byl závěr o jednání v nutné obraně učiněn. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2004 Spisová značka:25 Cdo 2614/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2614.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:32 / 2005 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2614/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 42.404,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 412/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 2003, č. j. 19 Co 1041/2003-59, takto: Rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2003, č. j. 15 C 412/2002-44, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 15 C 412/2002-44, zamítl žalobu na zaplacení částky 42.404,90 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 28. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 7. 8. 2000 vyšetřovatelem Policie ČR – Krajského úřadu vyšetřování Jihočeského kraje sděleno obvinění pro trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“) a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že dne 6. 8. 2000 v nočních hodinách na tribuně fotbalového hřiště v obci F., po předchozí slovní a fyzické potyčce úmyslně usmrtil nejméně třemi bodnořeznými ranami občana Ukrajiny A. H. a poté nožem způsobil řezné poranění na předloktí levé ruky dalšímu občanu Ukrajiny V. V. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č. j. 16 T 2/2001-429, který nabyl právní moci dne 26. 1. 2002, žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále též jen „tr. ř.“) obžaloby zprostil, neboť skutky, pro něž byl obžalovaný stíhán, nejsou trestnými činy, protože se jich dopustil v nutné obraně. Žalobce si v trestním řízení zvolil obhájce JUDr. M. K., kterému za jeho obhajobu zaplatil mimosmluvní odměnu podle vyhlášky č. 177/1997 Sb. v celkové výši 44.525,20 Kč, vč. DPH. Soud posoudil uplatněný nárok na náhradu nákladů nutné obhajoby podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, a dospěl k závěru, že žalobce ani jeho tehdejší právní zástupce nepožádali o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 tr. ř., nevyužili tedy všechny zákonné možnosti, které jim dával trestní řád, a proto nelze žalobě vyhovět. Meritorní rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, které není odsuzujícím rozsudkem, navíc nelze automaticky považovat za deklaraci nezákonnosti sdělení obvinění a nezákonnosti podání obžaloby; soud přitom vycházel též z názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 7 Tz 78/2001, že existují-li proti sobě důkazy svědčící ve prospěch a v neprospěch obviněného a přichází-li v úvahu více verzí skutkového děje, musí být ve věci podána obžaloba. Soud zamítl žalobu rovněž z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodů zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle soudu právě s ohledem na dobré mravy musí být žaloba zamítnuta, neboť žalobce způsobil úmrtí člověka osmi bodnořeznými a řeznými ranami kuchyňským nožem. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 19 Co 1041/2003-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. I když se neztotožnil s jeho závěrem o nevyužití všech zákonných možností podle trestního řádu žalobcem (nebylo-li sdělení obvinění rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 119 tr. ř., nýbrž jen opatřením, nemohl proti němu obviněný brojit žádným z prostředků uvedených v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a nemohla tak být splněna podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným), považoval odvolací soud za správný závěr, že ne každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je možno považovat za nezákonné. Dovodil, že v každé trestní věci je třeba v jednotlivé fázi trestního řízení uvažovat, jak se vyvíjí důkazní situace, „sledovat aktuální stav prováděných důkazů a s tím spojené, do úvahy přicházející právní hodnocení reflektovat v dalším procesním postupu“. Dospěl proto k závěru, že sdělení obvinění v dané věci bylo vydáno na podkladě v té době dostupných a zjištěných skutečností, kdy okolnosti případu, a to konflikt mezi žalobcem a poškozeným a smrt poškozeného, nasvědčovaly spáchání trestného činu. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že sdělení obvinění v dané věci je nezákonné a že podmínky pro přiznání náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených žalobcem za jeho právní zastoupení, lze ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. přiznat, neboť žalobce byl zproštěn obžaloby podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. poté, kdy po provedení důkazů v hlavním líčení až krajský soud uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Na tom nic nemění to, že odvolací soud považoval odkaz soudu prvního stupně na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. za nepřípadný s odůvodněním, že v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je možno zkoumat pouze splnění podmínek v zákoně uvedených. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) odst. o.s.ř. Namítá, že se nedopustil žádného trestného jednání, což potvrdil i soud v trestní věci, a nemůže tedy přijmout bez dalšího fakt, že přesto musel ze svých prostředků vynaložit pro něj nemalou částku na svou obhajobu. Nedomnívá se, že by sdělení obvinění proti jeho osobě bylo v souladu se zákonem, jak uvedl v odůvodnění rozsudku odvolací soud. Jeho nezákonnost dovolatel spatřuje v tom, že nebylo vydáno na základě všech v té době dostupných a zjištěných skutečností, neboť bylo povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit všechny skutečnosti v nezbytné míře a množství pečlivě, což se však nestalo. Poukazuje na to, že se jednalo o nutnou obhajobu podle § 36 odst. 3 tr. ř. a že není v souladu s principy právního státu, aby osobám zproštěným obžaloby bylo odmítáno proplacení náhrady nákladů v případě, kdy si obviněný zvolí obhájce sám, zatímco jiné osoby zproštěné obžaloby, kterým byl obhájce ustanoven, žádné finanční výlohy s tím spojené vynaložit nemusely a škoda jim nevznikla. Dovolatel namítá, že na jeho straně došlo k porušení rovnosti v právech, neboť ačkoli mu zcela jednoznačně vznikla škoda tím, že zaplatil svému právnímu zástupci danou finanční částku za obhajobu, nebyla mu Českou republikou nahrazena. Ústavní soud ČR ve svých nálezech opakovaně zdůrazňuje, že nelze interpretovat jeho rozhodnutí tak, že by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné. Tím spíše však podle dovolatele logicky nelze každé takové sdělení obvinění považovat za zákonné a nezakládající nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to i s ohledem na skutečnost, že v posledních letech se velmi rozmohlo řešení sporných situací podáním trestního oznámení a následným trestním stíháním, aniž by k tomu byl hlubší důvod, aniž by orgány činné v trestním řízení zvážily dopad takové paušalizace při zahajování trestního stíhání na stíhané osoby. Prakticky bez odezvy zůstávají i ve zcela jasných případech návrhy na zastavení trestního stíhání; orgánům činným v trestním řízení se jednoduše „vy