25 Cdo 2649/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2649/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 8. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2649/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2649.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost objektivní Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Škoda z provozní činnosti Dotčené předpisy:§ 2900 o. z. § 2924 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2649/2024-268 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. V., zastoupená Mgr. Bc. Josefem Benešem, advokátem se sídlem Na Bělidle 848/2, Chomutov, proti žalovaným: 1) M. Š., zastoupená Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, a 2) V. L., zastoupená Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem Na Příkopech 902, Chomutov, za účasti: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, IČO 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalované 1), o zaplacení 425.594 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 28 C 207/2019, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 14 Co 160/2023-240, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Bc. Josefa Beneše, advokáta. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 28 C 207/2019-180, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 21. 7. 2023, č. j. 28 C 207/2019-211, rozhodl výrokem I tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni částku 425.594 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu zamítl vůči žalované 2) a výroky III až X rozhodl o náhradě nákladů mezi všemi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 8. 2017 v areálu koupaliště v XY tříletý syn žalované 2) narazil elektrickým akumulátorovým vozítkem do žalobkyně, čímž jí způsobil zlomeninu stehenní kosti a tím újmu na zdraví představovanou bolestí, ztížením společenského uplatnění a ztrátou na výdělku. Vozítko vlastní společnost UNILEVER ČR, spol. s r. o., která jej nechala k bezplatnému užívání žalované 1), která provozuje v areálu koupaliště stánky s občerstvením. V roce 2016 došlo ke ztrátě klíčku k nastartování vozítka a po zásahu provedeném přímo partnerem žalované 1) či z jeho pokynu, se vozítko spouštělo zasunutím koncovek drátů do spínače, čímž mohl vozítko spustit kdokoliv. Šlo o reklamní vozítko určené pro přilákání pozornosti dětí, kterým bylo zaměstnanci žalované 1) umožněno si ve vozítku i hrát. Po právní stránce soud uzavřel, že vozítko bylo užíváno k provozním účelům žalované 1), která proto odpovídá za škodu podle § 2924 o. z. Jde o objektivní odpovědnost, jíž se lze zprostit pouze z liberačních důvodů, jež žalovaná 1) netvrdila, a okresní soud shledal, že škoda byla způsobena v důsledku hrubého zanedbání prevenční povinnosti žalovanou 1) podle § 2900 o. z. Z uvedeného důvodu nebyla shledána odpovědnou žalovaná 2), jelikož si mohla důvodně myslet, že ve vozítku není třeba zvýšený dohled nad synem, neboť nemohla předpokládat, že by mohl vozítko rozjet spojením volně trčících vodičů. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované 1) a vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 14 Co 160/2023-240, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III a V až X a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Stěžejní byl především skutkový závěr, že žalovaná 1) či její spolupracovníci zasáhli do ovládání vozítka. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním posouzením věci podle § 2924 o. z. jako škody způsobené provozní činností, vyloučil možnost posoudit věc podle § 2927 o. z. z důvodu omezené dispozice s vozítkem, jež neumožňuje považovat žalovanou 1) za provozovatele dopravního prostředku. K závěru o objektivní odpovědnosti z provozní činnosti uvedl odvolací soud, že žalovaná 1) prostřednictvím jí pověřených osob užívala vozítko ve stavu, který umožňoval uvedení do chodu prostým spojením dvou vodičů, tedy nevynaložila veškerou péči k tomu, aby zamezila užití neoprávněnou osobou, k čemuž posléze došlo. Proto podmínky pro zproštění se odpovědnosti žalovanou 1) nejsou dány, a naopak lze souhlasit se závěrem, že žalovaná 1) z nedbalosti porušila prevenční povinnost podle § 2900 o. z. a nebýt speciální odpovědnosti za škodu z provozní činnosti za újmu vzniklou žalobkyni by odpovídala i podle § 2910 o. z. o odpovědnosti za škodu způsobenou porušením zákona. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost vymezila posouzením otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to otázek, zda způsob parkování vozítka spolupracovníky dovolatelky naplňoval porušení prevenční povinnosti podle § 2900 o. z., zda je právně přijatelné požadovat po provozovateli, aby nad rámec uvedených úkonů učinil další kroky k zajištění vozítka, a zda je dovolatelka odpovědná sama, či s ní má odpovídat i žalovaná 2). Obsahem dovolání je předestření vlastní verze skutkových zjištění, hodnocení důkazů a závěr o tom, že dovolatelka sama ani prostřednictvím svých spolupracovníků nezasáhla do startování vozítka, že způsob jeho parkování byl dostatečný, a že se tedy vyvinila z odpovědnosti za škodu způsobenou žalobkyni. Navrhla proto, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka zpochybňuje pouze skutková zjištění a hodnocení důkazů, jež jsou z dovolacího přezkumu vyloučena. Dovolání považuje za nepřípustné a za nedůvodné, a proto má být odmítnuto. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolatelkou předestřené právní otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký učinily nalézací soudy, a jsou formulovány jen pro konkrétní případ bez možnosti přesahu do rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak musí dovolatel takovou právní otázku formulovat (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) s tím, že by ji měl Nejvyšší soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. To však dovolatelka v souzené věci neučinila a omezuje se na kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Tím z hlediska obsahového nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v § 241a odst. 2 o. s. ř., vymezuje pouze důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1309/2018). Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že dovolatelka užívala vozítko prostřednictvím jí pověřených osob (V. P. a J. Š.), ve stavu (po úpravách v důsledku