25 Cdo 2829/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2829/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2014 Spisová značka:25 Cdo 2829/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2829.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náklady řízení Prodlení dlužníka Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 563 obč. zák. § 142 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 12. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.1.2015IV.ÚS 63/15JUDr. Tomáš Lichovníkzrušeno14.3.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2829/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. L. V., a b) PharmDr. J. V., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti žalované 1) České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha, Vršovická 1442/65, jednajícím prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha, Rašínovo nábřeží 42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, se sídlem Brno, Příkop 11, a 2) České republice - Ministerstvu financí, se sídlem Praha, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č.j. 44 Co 428/2012-435, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali zaplacení 2.391.493,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení představující kupní cenu nemovitostí ve výši 1.419.700,- Kč a náklady na jejich rekonstrukci ve výši 971.793,- Kč. Ohledně nemovitostí uzavřeli jako kupující kupní smlouvu ze dne 26. 3. 1991 se státní organizací Výzkumným ústavem geologického inženýrství (VÚGI), následně je však na základě soudního smíru vydali původnímu vlastníkovi M. P., jenž k nim včas uplatnil restituční nárok. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č.j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované České republice náhrady za zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,- Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na § 19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným účastníkem řízení, neboť původní první žalovaný – Výzkumný ústav geologického inženýrství, státní podnik v likvidaci, zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala nemovitostmi - stavbou s pozemkem v k. ú. B. – Ž., z titulu (tehdy ničím nezpochybněného) vlastnictví, které nabyla na základě pravomocných trestních rozhodnutí z r. 1953, jimiž bylo rozhodnuto o propadnutí jmění M. P. Uvedená trestní rozhodnutí však byla po obnově řízení ke dni 23. 3. 1970 v celém rozsahu zrušena, včetně výroku o propadnutí jmění; důsledky původních odsuzujících rozsudků však nebyly následně odstraněny. Předmětné nemovitosti byly Výzkumným ústavem geologického inženýrství převedeny do dispozice žalobců na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud dospěl k závěru, že žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti následně dobrovolně vydali M. P., učinili tak v důsledku jejich svobodného rozhodnutí. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č.j. 44 Co 428/2012-435, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná Česká republika – Ministerstvo životního prostředí (dále jen žalovaná 1/) je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné 1.419.700,- Kč s úrokem z prodlení od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 % a dále od 1. 1. 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, v rozsahu 16% úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 22. 9. 2011 a v rozsahu 8,25% úroku za dobu od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16% úrokem za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení rozsudek potvrdil, ve výroku II. uložil žalované 1) povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 154.106,50 Kč a České republice – Ministerstvu financí (dále jen žalovaná 2/) nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval poté, co byl ve věci vydán nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, č.j. I. ÚS 2443/08-327, v němž se uvádí, že právní zástupce stěžovatelů v předchozím řízení před obecnými soudy nezvolil ve všech situacích nejvhodnější postupy, zejména se pomýlil v právním hodnocení nároků stěžovatelů. V posuzované věci bylo možné, aby žalobci zvolili takové instrumenty, které by bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce. V dané věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nešlo ani o nesprávný úřední postup. Mezi stěžovateli a státem se zde jedná o soukromoprávní vztah a bylo na obecných soudech, aby posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ústavní soud konstatoval, že je sice pravdou, že stát neodpovídá za závazky státního podniku, nicméně zůstala stranou pozornosti otázka případného posouzení existence odpovědnosti v důsledku zániku státního podniku. Ústavní soud nevyloučil ani aplikaci ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., které se stěžovatelům nabízelo k využití na prvním místě. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, č.j. 28 Cdo 567/2012-370, mimo jiné uvedl, že pro posouzení práva žalobců je zcela zásadní odpověď na otázku, zda na vztah žalobců a osoby, které byly vydány předmětné nemovitosti, tedy M. P., je třeba hledět jako na vztah vyplývající z restitučního zákonodárství, či na vztah daný vlastnictvím M. P. k těmto nemovitostem. Odvolací soud se nakonec přiklonil k závěru, že v důsledku obnovy řízení (ve vztahu k M. P.) došlo nejenom ke zrušení trestních rozsudků z padesátých let, ale tím i ke zrušení trestu propadnutí majetku vysloveného těmito rozsudky, tedy k situaci, jako by takového trestu vůbec nebylo a M. P. majetku vůbec nepozbyl. Z uvedeného důvodu soud dospěl k závěru, že ke dni uzavření smlouvy (26. 3. 1991) byl vlastníkem převáděného majetku M. P. Z tohoto důvodu odmítl, že by postup M. P., který dopisem ze dne 23. 9. 1991 upozornil VÚGI na svůj nárok, byl obcházením restitučních předpisů, naopak z dopisu mělo být zcela zřejmé, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Podle odvolacího soudu došlo k pochybení zakladatele VÚGI, s.p. (Ministerstva hospodářství) při procesu privatizace státního podniku, v důsledku čehož se žalobci domáhají nároku z titulu vzájemného vrácení plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že státní podnik VÚGI v likvidaci nemá žádné finanční prostředky na uspokojení nároku a nikdy je ani mít nebude, je třeba dovodit odpovědnost jeho zakladatele, tj. státu, konkrétně Ministerstva životního prostředí, za škodu vzniklou žalobcům v důsledku porušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a § 415 obč. zák., a to podle § 420 odst. 2 obč. zák, přičemž za škodný následek je nutno v tomto případě považovat ztrátu pohledávky proti státnímu podniku z titulu bezdůvodného obohacení – vzájemného vrácení plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák. v důsledku zániku této právnické osoby (resp. naprosté insolvence této právnické osoby). Podle odvolacího soudu žalovaná 1) odpovídá pouze za škodu, způsobenou žalobcům podle § 420 obč. zák., nárok žalobců nelze přiznat s odkazem na ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že žalobci původně uvedli skutková tvrzení, na základě nichž bylo možné jimi uplatňovaný nárok posoudit pouze v režimu zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako restituční nárok M. P. jako oprávněné osoby s tvrzením, že jeho nárok je prekludován. Z hlediska skutkových tvrzení byl nárok žalobců jako nárok na náhradu škody specifikován až přípisem ze dne 14. 9. 2011, přičemž až na základě takto tvrze