25 Cdo 2931/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2931/2024-671 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. V. D., zastoupený JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha 7, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 140/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 362/2023-555, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou mu žalovaná měla způsobit pochybeními při léčení, neboť neprovedla potřebná lékařská vyšetření, která by jeho zdravotní potíže včas odhalila, neposkytla mu řádnou pooperační péči včetně rehabilitace a neinformovala ho o postupu ani o jeho zdravotním stavu v jeho rodném jazyce. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 362/2023-555, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 60 C 140/2018-514, ve výroku o věci samé, jímž tento soud žalobu na zaplacení 7 555 000 Kč zamítl, i ve výrocích o odměně ustanoveného zástupce a nákladech státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl umístěn do výkonu trestu odnětí svobody jako zdravotně způsobilý, bez jakéhokoliv omezení. Poté, na přelomu října a listopadu 2012 byl hospitalizován ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno kvůli vnitřním hemoroidům. V průběhu hospitalizace si opakovaně stěžoval na bolest na hrudníku. Byl proveden rentgen srdce a plic, který vykazoval normální nález. Během pobytu v tomto zdravotnickém zařízení bylo žalobci provedeno fibroskopické vyšetření, rektoskopie a rentgen hrudníku, z nějž bylo zjištěno rozšíření mezihrudí v úrovni plicních hilů. Dále byla zjištěna anémie nejasné příčiny. Žalobci bylo doporučeno CT hrudníku a mezihrudí, které však nebylo provedeno kvůli žalobcovu negativnímu reversu. Dne 2. 1. 2013 byl žalobce ve Věznici Oráčov znovu vyšetřen a souhlasil s hospitalizací dle doporučení z listopadu 2012. Dne 17. 1. 2013 byl přijat na interním oddělení Vazební věznice Praha Pankrác. V době hospitalizace si žalobce jednou stěžoval na bolesti dolních končetin, žádné obtíže nebyly objektivně zjištěny. Žalobci byla provedena vyšetření plic a mezihrudí na CT, rentgenu a byly mu odebrány vzorky sputa. Následně dne 15. 2. 2013 byl žalobce převezen na infekční oddělení Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno s podezřením na tuberkulózu. V přijímací zprávě byla popsána nejistá, pomalá chůze, kulhání na levou nohu a omezená hybnost levého kolene s bolestmi při manipulaci. Dne 25. 2. 2013 bylo žalobci provedeno rentgenové vyšetření páteře, při kterém nebyl zjištěn žádný patologický nález. Následující den žalobce udával problémy při močení a vyprazdňování. Na základě magnetické rezonance páteře ze dne 4. 3. 2013 byla zjištěna intramedulární expanzivní léze v úrovni Th3-Th4. Po konzultaci s dalšími odbornými pracovišti byl žalobce dne 6. 3. 2013 letecky transportován do Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích (ÚVN), kde následující den podstoupil operaci páteře, po níž se již nepostavil. Zůstal od pasu dolů trvale ochrnutý a upoutaný na invalidní vozík. Na základě znaleckého posudku znalce MUDr. Davida Krahulíka, Ph.D., MBA, soud uzavřel, že žalobce trpěl postižením míchy při tuberkulóze; toto onemocnění je v České republice absolutní vzácností. Ochrnutí dolních končetin bylo způsobeno tímto onemocněním a místem jeho výskytu (vzniklo rychlou progresí systémového, specifického zánětu tuberkulózy a abscesu v oblasti míchy) a došlo by k němu při jakékoli léčbě. Pro dané onemocnění (jehož diagnostika je extrémně složitá vzhledem k řadě nespecifických potíží, které se kryjí s vertebrogenními onemocněními) je důležité včas diagnostikovat tuberkulózu a nasadit agresivní léčbu, neboť jakmile dojde k rozvoji míšního abscesu, nelze již proces směřující k paraplegii téměř nikdy zvrátit. V daném případě byly veškeré diagnostické, operační i rehabilitační postupy z medicínského hlediska správné, na stesky žalobce bylo adekvátně reagováno, a pokud byly podpořeny objektivním nálezem, byly řádně léčeny. S personálem ÚVN komunikoval žalobce česky a na kladené otázky odpovídal zřetelně a přiléhavě, personálem byl řádně poučen. Dne 19. 3. 2013 byl žalobce v přítomnosti tlumočníka informován o svém zdravotním stavu. Žalobcova schopnost komunikace v českém či anglickém jazyce byla omezená. Ve zdravotnické dokumentaci se vždy objevuje poznámka „hovoří špatně česky“. Schopnost žalobce komunikovat v českém jazyce se v průběhu let zvyšovala. Žalobce podstoupil rehabilitaci, jež však směřovala jen k předcházení spasmu a proleženin, neboť ochrnutí bylo nevratné. 3. Při právním posouzení soudy s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) postupovaly podle § 3 odst. 1, § 106, § 420 a § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), § 16 odst. 6 a § 37 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Shledaly, že nárok není promlčen a že lékaři žalované postupovali v souladu s uváděnými potížemi žalobce, systematicky prováděli potřebná vyšetření a výkony s cílem stanovit přesnou diagnózu jeho onemocnění. V jejich postupu soudy neshledaly žádnou nečinnost, liknavost či prodlevu. Zdravotnický personál reagoval adekvátně na žalobcovy obtíže. Lékaři při péči o zdraví žalobce postupovali lege artis, proto není dána protiprávnost jako jeden z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za újmu. Soudy přisvědčily žalobci, že s ním personál zdravotnických zařízení komunikoval především česky a že přítomnost tlumočníka byla sporadická. Přesto však byl žalobce schopen popsat své potíže dostatečně určitě na to, aby mohli lékaři konat. Limitovaná znalost českého jazyka se neprojevila v popisu příznaků žalobcových obtíží, neboť žalobce ani v rámci tohoto řízení netvrdí, že by trpěl obtížemi, o kterých se snažil lékaře informovat, avšak ve zdravotní dokumentaci nebyly zachyceny; navíc žalobce trpěl extrémně vzácným onemocněním, jehož diagnostika byla nesmírně složitá. Nedostatek jazykových schopností žalobce a neúčast tlumočníka při vyšetřeních proto soud neshledal v příčinné souvislosti se vznikem újmy, neboť tyto okolnosti neměly žádný vliv na diagnostiku ani konečný zdravotní stav žalobce. Stejně je tomu i u rehabilitací a neprovedení CT vyšetření již při hospitalizaci na podzim roku 2012, neboť dřívější CT vyšetření by nebylo způsobilé odhalit diagnózu, neboť nevyplynula ani z CT vyšetření provedeného 8. 2. 2013, a rehabilitace nebyly předepsány za účelem obnovení mobility, protože imobilita se stala nezvratnou; jejich cílem bylo jen předcházet spasmu a vzniku proleženin. 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v řešení dvou otázek. Jako neřešenou předkládá otázku, zda má porušení právní povinnosti poskytovat zdravotní služby pouze s informovaným souhlasem pacienta, resp. nesplnění podmínky přibrání tlumočníka při poskytování zdravotních služeb dle § 30 odst. 2 zákona o zdravotních službách, vliv na zhodnocení postupu zdravotnických zařízení lege artis. Pochybení žalované dovolatel spatřuje v tom, že mu v jeho rodném jazyce neposkytla řádné poučení o jeho stavu, potřebné léčbě, jakož i rizicích onemocnění, a již proto se nejedná o postup lege artis. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že mezi nepřítomností tlumočníka při vyšetřeních a vznikem újmy není příčinná souvislost, neboť podle něj ze zdravotnické dokumentace vyplývá opak. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda může porušení právní povinnosti poskytovat zdravotní služby pouze s informovaným souhlasem pacienta zakládat vznik odpovědnosti zdravotnického zařízení za vzniklou újmu. Poukazuje na to, že mu byly informované souhlasy předkládány v českém jazyce a že nebyl poučen o svém zdravotním stavu za přítomnosti tlumočníka, a proto jsou informované souhlasy bezpředmětné a neplatné (odkazuje na usnesení Krajského soudu v Hrad