25 Cdo 3237/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3237/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 1. 2023 Spisová značka:25 Cdo 3237/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3237.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 415 obč. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 3. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1037/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3237/2022-444 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) A. J., narozená XY, b) K. D. – J., narozená XY, obě bytem XY, c) E. J., narozená XY, bytem XY, a d) J. J., narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zbraslavské náměstí 458, proti žalované: Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem Praha 8, Budínova 2, IČO 00064211, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o 895.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 209/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 55 Co 130/2022-415, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11.374 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Macha. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 11 C 209/2011-277, uložil žalované zaplatit každé ze žalobkyň a) až c) 240.000 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2012 do zaplacení a žalobci d) 175.000 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2012 do zaplacení, zamítl žalobu všech žalobců ohledně úroku z prodlení za období od 27. 7. 2012 do 28. 7. 2012 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o soudním poplatku. Obvodní soud, vázán právními názory Městského soudu v Praze, jenž usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 55 Co 334/2016-220, zrušil jeho předchozí rozhodnutí v této věci, dospěl k závěru, že nárok žalobců na jednorázové odškodnění za smrt B. J. – otce žalobkyně a), manžela žalobkyně b), syna žalobkyně c) a bratra žalobce d) – je důvodný. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 11. 2009 byl B. J. hospitalizován v nemocnici provozované žalovanou po prodělaném (jeho prvním) epileptickém záchvatu. V průběhu hospitalizace si přitom jiný pacient při společném kouření venku před budovou všiml, že se B. J. neobvykle projevoval (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva) a byl současně nedostatečně oblečen s ohledem na dané roční období. Dále bylo zjištěno, že B. J. byl dne 1. 12. 2009 přistižen při strhávání plakátů a vyhrožování personálu na oddělení biochemie-urologie, k tomu byl kolem osmé hodiny ranní povolán strážník ostrahy nemocnice, který jej (aniž by v té době znal jeho totožnost) nalezl na oddělení dětské chirurgie, kde se B. J. procházel, na dotazy odpovídal slovem „Bulovka“ a následně se posadil ke stolu s letáčky. Strážníku se na něm nezdálo nic podezřelého a vzdálil se. Přibližně od desáté hodiny dopoledne začali B. J. postrádat jeho příbuzní, neboť jim nezvedal mobil a od nemocničního personálu se dozvídali, že je na vyšetření, kolem třinácté hodiny se pak nemocnice aktivně zapojila do hledání. Přes následné pátrání policie a rodiny byl B. J. nalezen mrtev až dne 12. 12. 2009 poblíž areálu nemocnice na špatně přístupném místě u vlakového tunelu, kam se podle závěrů policie dostal přímou cestou z nemocnice. Příčinou jeho smrti bylo podchlazení a vyčerpání organismu. Soud uzavřel, že s nejvyšší pravděpodobností zemřelý ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel na místo, kde byl následně nalezen mrtev. Soud na základě znaleckého posudku konstatoval, že žalovaná při samotné léčbě postupovala lege artis, avšak povinností poskytovatele zdravotní péče je v rámci hospitalizace zajistit pacientům i další nutné služby jako je strava, ubytování, úklid a bezpečnost. Žalovaná v tomto směru porušila svou prevenční povinnost, neboť pracovník ostrahy nemocnice sice neměl žádné oprávnění posuzovat duševní stav pacienta, měl však okamžitě zajistit jeho bezpečnost a pacienta odvést k příslušnému lékaři, jenž by posoudil, zda potřebuje medikaci, detenci apod. Nestalo-li se tak, je zjevné, že nemocnice nemá vypracované žádné bezpečností postupy pro danou situaci nebo je nedodržuje, a že pochybila, neposkytla-li pacientovi takovou ochranu, jakou od ní lze spravedlivě požadovat. Porušila tak obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, což bezprostředně vedlo k úmrtí B. J. Je proto podle § 444 odst. 3 obč. zák. povinna nahradit pozůstalým škodu včetně úroku z prodlení v zákonné výše ode dne, kdy se podle § 563 obč. zák. dostala do prodlení s plněním. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 55 Co 407/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že byť vlastní lékařský postup byl lege artis, tíží žalovanou při hospitalizaci pacienta i další odpovědnost zahrnující poskytnutí základní ochrany. Žalovaná nedostála své prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., pokud neměla dne 1. 12. 2009 od ranních do odpoledních hodin náležitý přehled o tom, kde se její pacient nachází. Měla přitom vědět, že na plánované vyšetření v jejím objektu se pan J. nedostavil, nevrátil se ani na své oddělení, a to i s ohledem na to, že byl telefonicky sháněn svou rodinou přes zdravotnický personál. V tomto směru lze přihlédnout i k tomu, že nemocnice měla interní předpis upravující postup v takovýchto situacích, rozlišující, zda pacient může způsobit újmu sobě i okolí či nikoliv. Soud zohlednil i roční období, v němž k posuzovaným událostem došlo, neboť ztráta pacienta v oděvu neodpovídajícím počasí začátkem prosince značila minimálně zvýšené riziko pro jeho zdraví. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3245/2019, uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na to, že nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčbě (k pobytu na lůžku či k absolvování vyšetření), lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda pacient léčbu důsledně dodržuje, případně ho k ní přiměl proti jeho vůli. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení tak nemusí automaticky značit riziko pro život či zdraví pacienta, avšak je třeba odlišit situaci, v níž je akutní stav pacienta takový, že jeho absence na oddělení může ohrozit jeho samotného či jiné osoby, takže by v souladu s příslušnou zákonnou úpravou bylo možné pacienta podrobit léčebným úkonům i bez jeho souhlasu. V projednávané věci je určující, zda žalované byly nebo měly být včas známy konkrétní faktory, pro něž bylo třeba zakročit a přijmout mimořádná opatření týkající se sledování pacienta či dozoru nad ním, a to v době, kdy mohla účinně zasáhnout. Rovněž je třeba se zabývat tím, zda je případně mezi takto daným porušením povinnosti žalované a úmrtím pana J. příčinná souvislost. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 11 C 209/2011-391, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zrekapituloval skutková zjištění ohledně situace předcházející zmizení pana J. a následně nalezení jeho těla a zabýval se dále tím, zda nemocnice porušila nějakou povinnost při ochraně zdraví a života zemřelého pacienta a zda porušení dané povinnosti vedlo k jeho úmrtí. Ze znaleckého posudku přitom vyplynulo, že samotná léčba byla prováděna lege artis a lékaři se nedopustili žádného pochybení. Soud přihlédl k § 23 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, podle nějž vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní; ústavní péčí se rozumí péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech. Dále pak aplikoval § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinný v době posuzované události, podle nějž vyšetřovací a léčebné výkony měly být poskytovány na základě souhlasu nemocného a pouze ve výjimečných zákonem stanovených případech, včetně situace, v níž osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí (viz § 23 odst. 4 tohoto zákona), bylo možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a bylo-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i