25 Cdo 3283/2014 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3283/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Josef Čechem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 35, proti žalované FIRO-tour, a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 37/38, IČO 27869237, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o 68.235,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 169/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, č. j. 21 Co 415/2013-79, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, č. j. 21 Co 415/2013-79 se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, č. j. 12 C 169/2012-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 67.235,- Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 800,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovanou cestovní kanceláří uzavřeli cestovní smlouvu, jejíž součástí bylo i ubytování žalobce v hotelu v Tunisku. Dne 14. 7. 2011 v průběhu zájezdu byly žalobci z hotelového pokoje odcizeny věci v hodnotě uplatněné částky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou, která se v rámci uzavřené cestovní smlouvy zavázala poskytnout žalobci zájezd včetně ubytování, lze považovat za ubytovatele ve smyslu § 754 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a proto podle § 433 obč. zák. odpovídá za škodu na věcech vnesených do ubytovacích prostor (§ 758 obč. zák.). Žalovaná pak má regresní nárok vůči vlastníkovi hotelu; žalobce nárok vůči provozovateli hotelu nemá, protože s ním není v žádném závazkovém právním vztahu. Soud dovodil, že odcizené věci nemusely být uschovány v hotelovém trezoru, neboť šlo o věci, které tvoří běžnou součást prázdninového vybavení. Zabýval se rovněž výkladem § 852j odst. 2 obč. zák. a příslušných ustanovení směrnice 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy a dospěl k závěru, že žalovaná nemůže být zproštěna odpovědnosti poukazem na to, že škoda byla způsobena třetí osobou a žalovaná její vznik nezavinila; účelem transponované směrnice totiž není zužovaní odpovědnosti cestovních kanceláří. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 21 Co 415/2013-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu je odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří v zásadě dána pouze v případě zrušení zájezdu a v případě závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy. I směrnice 90/314/EHS vymezuje předmět právních vztahů jen ve vztahu k cestovním službám, tj. k souboru služeb, mezi něž patří zejména informační povinnost o podmínkách zájezdu a o uplatňování práva či o pojištění proti úpadku. Dovodil, že žalovaná není provozovatelem ubytovacího zařízení, ale jen zprostředkovatelem, nemůže tedy odpovídat podle § 433 odst. 1 obč. zák. Protože neporušila uzavřenou cestovní smlouvu, nemá ve sporu o náhradu škody podle § 852i obč. zák. pasivní legitimaci a zkoumání okolností vedoucích ke zproštění odpovědnosti podle § 852j obč. zák. je za této situace nadbytečné. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 26 Cdo 447/2005, 25 Cdo 4489/2007, 30 Cdo 3577/2006, 33 Odo 852/2005 a 25 Cdo 271/2012). Odvolací soud podle dovolatele na zjištěný skutkový stav zčásti použil jiné ustanovení hmotného práva a zčásti sice aplikoval správné ustanovení, ale nesprávně je vyložil. Dovolatel má za to, že žalovaná (cestovní kancelář) není pouhým zprostředkovatelem, ale poskytovatelem ubytování, a proto je na ni nutné pohlížet jako na ubytovatele. Není tak rozhodné, zda je provozovatelem ubytování přímo ona nebo její subdodavatel. Tím, že byly odcizeny věci z hotelového pokoje, došlo k porušení cestovní smlouvy. Má za to, že v posuzovaném případě nebyl prokázán liberační důvod ve smyslu § 852j odst. 2 obč. zák., neboť je zřejmé, že vloupání do uzamčeného hotelového pokoje bylo možné předpokládat, resp. nešlo o skutečnost nevyhnutelnou a neodvratitelnou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o platební povinnosti a o náhradě nákladů řízení potvrzuje, anebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu se zákonem. Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří je v zásadě dána pouze v případě zrušení zájezdu a v případě porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy. Žalovaná není provozovatelem ubytovacího zařízení, a proto nemůže odpovídat podle § 433 obč. zák., resp. nemůže odpovídat za trestný čin spáchaný třetí osobou. Cestovní kancelář řádně splnila svou povinnost tím, že zajistila uzamykatelnost pokoje; k tomu odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 33 Odo 852/2005. Namítá, že dovolatel nesprávně směšuje obecnou odpovědnost podle § 420 obč. zák. se zvláštní odpovědností za škodu ubytovatele a cestovní kanceláře. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť v rozhodování dovolacího soudu nebyla otázka odpovědnosti poskytovatele zájezdu za škodu způsobenou odcizením věcí z hotelového pokoje dosud vyřešena. Dovolání je důvodné. V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná cestovní kancelář, se kterou uzavřel žalobce cestovní smlouvu podle § 852a a násl. obč. zák., nemá postavení ubytovatele, a proto není dána objektivní odpovědnost žalované za škodu způsobenou odcizením věcí z hotelového pokoje ve smyslu § 433 odst. 1 obč. zák. Rozhodnou otázkou je, zda cestovní kancelář takové postavení má, a zda tak může být dána její odpovědnost podle § 433 odst. 1 obč. zák., a dále jaký je vztah mezi odpovědností podle § 433 odst. 1 obč. zák. a liberačními důvody uvedenými v § 852j odst. 2 obč. zák. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Podle § 852i odst. 1 obč. zák. odpovídá cestovní kancelář zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Podle § 852j odst. 2 obč. zák. se cestovní kancelář může odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti zprostit jen tehdy, prokáže-li, že tuto škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu a škoda byla způsobena a) zákazníkem, b) třetí osobou, která není spojena s poskytováním zájezdu, pokud tuto skutečnost nebylo možné předpokládat nebo byla nevyhnutelná, nebo c) neodvratitelnou událostí, které nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Podle § 433 odst. 1 obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele. Z úpravy cestovní smlouvy vyplývá, že provozovatel cestovní kanceláře (dále též jen „cestovní kancelář“) se zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd (§ 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu), a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu (§ 852a odst. 1 obč. zák.). Kogentnost právní úpravy cestovní smlouvy je umocňována obligatorními náležitostmi smlouvy podle § 852b obč. zák., tedy zákonem vymezenými právy a povinnostmi jejích účastníků, kdy zejména cestovní kanceláři jsou ukládány vůči zákazníkovi povinnosti v souvislosti s poskytnutím služeb cestovního ruchu. Porušení smluvní povinnosti vede k odpovědnosti, a to jednak za va