25 Cdo 3372/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3372/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2025 Spisová značka:25 Cdo 3372/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3372.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.05.2025I.ÚS 1494/25 Kateřina Ronovská odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost7. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3372/2024-266 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČO 27253236, se sídlem Máchova 400, 256 01 Benešov, zastoupená JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, o náhradu újmy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 18/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 25 Co 300/2023-241, 25 Co 42/2024, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Martina Vychopně. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 25 Co 300/2023-241, 25 Co 42/2024, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 9. 2023, č. j. 8 C 18/2021-180, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 8 C 18/2021-199, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady za bolest, která jí vznikla při léčení u žalované, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně dne 17. 12. 2017 při odchodu z předvánočního večírku ve stavu opilosti asi v 1:45 hod. upadla a vykloubila si pravý ramenní kloub. Zdravotnickou záchrannou službou byla převezena na chirurgickou ambulanci žalované. Při příjmu ve 3:06 hod. nebyla pro opilost schopna sdělit anamnézu, byl jí proveden rentgen a zjištěna luxace ramenního kloubu s odlomením velkého hrbolu. Při pokusu o repozici ramenního kloubu, s níž vyjádřila souhlas kývnutím, nespolupracovala a bránila se manipulaci, proto bylo pokusu zanecháno. Pro opilost žalobkyně nebylo v tu dobu možno provést repozici v celkové anestezii. Po odeznění příznaků opilosti byla téhož dne v 15:30 hod. operována v celkové anestezii. Při pokusu o vrácení kloubu do ramenní jamky došlo ke zlomenině v chirurgickém krčku, pokus o repozici hlavice se nezdařil, přičemž ostrým fragmentem z diafýzy (dlouhá kost, mezi níž a hlavicí pažní kosti je anatomický a chirurgický krček) došlo k poškození arterie axillaris a krvácení. Po zastavení krvácení byla provedena repozice hlavice a fixace. Při operačním zákroku došlo k poškození nervů v pravé horní končetině žalobkyně a ta přestala hýbat prsty. Léčebný postup i provedení operace bylo z odborného hlediska (znalcem) hodnoceno jako správné, neboť jiný postup než zakloubení do ramenní jamky není možný, je při něm nutno použít velkou sílu a v důsledku toho může dojít ke komplikaci, k níž došlo i v daném případě. U jiného poskytovatele zdravotní péče se pak žalobkyně podrobila dalším operacím (v současné době je pravá horní končetina žalobkyně bez pohybu a zatuhlá od ramene). Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2913 odst. 1, § 2636 odst. 1, § 2643 odst. 1, § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 4 odst. 5, § 28 odst. 2, § 33 (správně § 31) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Dovodil, že žalovaná se žádného porušení povinnosti při poskytnutí zdravotní služby nedopustila. O repozici ramenního kloubu je třeba se pokusit vždy, i v případě ulomení velkého hrbolu, neboť primární snahou je vrátit velký kloub do původní anatomické polohy (následná operace odlomeného hrbolu není vždy indikována). Žalobkyně byla po provedení rentgenu (čemuž odpovídají časové údaje ve zdravotnické dokumentaci i svědecká výpověď ošetřujícího lékaře) informována o nezbytnosti pokusit se o repozici ramenního kloubu a dala k němu souhlas. Při operaci v plné anestezii, k níž dala žalobkyně rovněž souhlas, bylo postupováno s péčí řádného odborníka, neboť byl zvolen jediný možný postup – pokus o zakloubení do ramenní jamky. Jde o jediný možný, avšak náročný a obtížný výkon, při kterém je třeba vyvinout poměrně velkou sílu. Proto nelze žalované k tíži přičítat vzniklé komplikace dané rovněž operačním terénem, tedy poměry těla žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví primárně v důsledku svého pádu a vykloubení ramene, nikoli z důvodu porušení právní povinnosti žalovanou poskytnout jí řádně zdravotní službu. 2. Proti výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod, a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dovolatelka formulovala řadu obecných hypotetických otázek. Kromě toho poukázala na to, že první pokus žalované o repozici ramenního kloubu byl u ní proveden bez jejího souhlasu a proti jejímu aktivnímu odporu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, sp. zn. 23 Cdo 1722/12 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a I. ÚS 463/23 namítá nesprávné posouzení otázky důkazního břemene stran řádného poučení pacienta. Soud se nevypořádal s její námitkou, že v daném případě tíží důkazní břemeno zdravotnické zařízení (odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06, IV. ÚS 774/2018, IV. ÚS 2352/19, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 643/04 a I. ÚS 722/04). Polemizovala se závěry odvolacího soudu uvedenými v rozsudku a odkázala na velké množství judikátů týkajících se přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Zlomení chirurgického krčku pažní kosti a následné protržení tepny nepovažuje dovolatelka za součást standardního postupu při léčení, ale za újmu způsobenou zdravotnickým výkonem (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1872/19, Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 373/2010, Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 126/2013, Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 153/2017 a 25 Co 338/2017). Poukázala rovněž na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou (na základě smlouvy o péči o zdraví podle § 2636 o. z.), kdy podmínky odpovědnosti škůdce jsou dány § 2913 o. z. a zavinění se nezkoumá. Odvolacímu soudu vytkla, že skutkový stav nehodnotil podle tohoto ustanovení a nezabýval se případnou liberací. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně s tím, že nesplňuje podmínky přípustnosti, když žalobkyní namítané právní otázky nemají charakter zásadního významu a nejsou způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 7. Dovolatelka pokládá dovolacímu soudu řadu ob