25 Cdo 3433/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3433/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 2. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3433/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3433.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Promlčení Dotčené předpisy:§ 106 obč. zák. § 609 o. z. § 620 o. z. § 629 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3433/2022-298 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká republika - Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, IČO 01312774, proti žalovanému: Mgr. Milan Edelmann, advokát se sídlem Chrustenice 208, Loděnice, jako správce pozůstalosti M. T., o 2.079.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 296/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Co 20/2022-262, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Co 20/2022-262, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 10 C 296/2019-205, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 10 C 296/2019-205, zamítl žalobu na zaplacení 2.079.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění že původně žalovaný M. T. na základě smlouvy o převodu části podniku (privatizace Státního statku Stará Libavá, s. p.) uzavřené dne 3. 6. 1997 s žalobkyní (respektive její právní předchůdkyní) převzal pozemky a na nich stojící rodinné domy typu Okál v obci XY, katastrální území XY (dále též jen „nemovitosti“). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2015, č. j. 7 Cm 8/2000-474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, č. j. 7 Cmo 281/2015-524, bylo určeno, že původní žalovaný se pro neplatnost smlouvy vlastníkem nemovitostí nestal. Protože na základě uvedené smlouvy vystupoval a choval se jako vlastník, dovodil soud, že původní žalovaný byl oprávněným držitelem domů podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále též jen „obč. zák.“), a mohl tak s nemovitostmi libovolně nakládat (případně je i zničit), a to až do 28. 1. 2010, kdy v řízení u Krajského soudu v Ostravě sám namítl absolutní neplatnost smlouvy s tím, že pro případ platnosti smlouvy od ní odstupuje. Tímto okamžikem ztratil svou dobrou víru, stal se neoprávněným držitelem ve smyslu § 131 obč. zák. a dne 12. 2. 2017 nemovitosti předal žalobkyni. Po dobu neoprávněné držby měl původní žalovaný povinnost nemovitosti zabezpečit a chránit je před poškozením. Tuto povinnost nesplnil a na majetku žalobkyně vznikaly postupně škody. Soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o poškození nemovitostí měla žalobkyně povědomí již počátkem roku 2012, kdy byl v rámci exekučního řízení vypracován znalecký posudek dokládající jejich špatný stav a neobyvatelnost. O odpovědnosti původního žalovaného jako neoprávněného držitele za škodu vzniklou za dobu do 31. 12. 2013 podle § 131 obč. zák. a jako nepoctivého držitele podle § 1000 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se žalobkyně dozvěděla nejpozději z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s právní mocí ke dni 27. 5. 2016, celková výše škody pak vyplynula až ze znaleckého posudku vypracovaného 6. 2. 2017. Při stanovení počátku subjektivní promlčecí doby vzal soud v potaz, že žalobkyni měly být nemovitosti předány do tří měsíců od právní moci rozhodnutí, tj. do 31. 8. 2016, znalec pak mohl do jednoho měsíce vypracovat posudek. Proto od 1. 10. 2016 žalobkyni počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která ve vztahu ke škodě vzniklé do 31. 12. 2013 skončila 1. 10. 2018. U škody vzniklé od 1. 1. 2014 pak podle § 629 o. z. subjektivní promlčecí lhůta trvala tři roky a skončila 1. 10. 2019. Soud současně přihlédl k tomu, že žalobkyně dne 12. 9. 2017 v jiném soudním řízení, v němž vystupovala v roli žalované a původní žalovaný v roli žalobce, vznesla kompenzační námitku zakládající se na požadavku na náhradu škody na nemovitostech a tím došlo ke stavení promlčecí doby až do pravomocného skončení řízení dne 15. 7. 2019. Protože žaloba v nyní projednávané věci byla podána 29. 11. 2019, je nárok na náhradu škody vzniklé na nemovitostech v době do 31. 12. 2013 promlčen marným uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. již před uplatněním kompenzační námitky. Oproti tomu běh promlčecí lhůty doposud neuplynul ve vztahu ke škodě vzniklé v době od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016; žalobkyně však přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnila svá skutková tvrzení, jaká konkrétní škoda a v jaké výši na předmětných nemovitostech vznikla v období, za něž není nárok promlčen. Tyto skutečnosti nelze zjistit ani z posudku vypracovaného v roce 2017 zejména proto, že již podle znaleckého posudku Ing. Květy Schwarzové z roku 2012 měly být nemovitosti poškozené a neobyvatelné s prakticky nulovou hodnotou, takže je otázkou, zda a jaká další škoda ještě mohla vznikat v době po 1. 1. 2014. Skutková tvrzení přitom nelze nahradit návrhem důkazů, jak činí žalobkyně. 2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Co 20/2022-262, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně měl za správná a dostatečná a dovodil i správnost závěru o promlčení práva na náhradu škody na nemovitostech v období od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2013 uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby. Nárok na náhradu škody za dobu od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016 promlčený není, přičemž stanovil-li soud prvního stupně počátek subjektivní promlčecí lhůty až ke dni 1. 10. 2016, kdy žalobkyně mohla nemovitosti fakticky převzít a vyčíslit případnou škodu, určil počátek doby v její prospěch. Žalobkyně mohla nemovitosti totiž převzít již dříve, neboť žalovaný ji k tomu od listopadu 2015 vyzýval a absolutní neplatnost smlouvy ze dne 3. 6. 1997 byla pravomocně konstatována Vrchním soudem v Olomouci již dne 27. 5. 2016. S připočtením doby potřebné k předání nemovitostí (cca 3 měsíce, do 31. 8. 2016) a doby na vyhotovení znalecký posudek (cca 1 měsíc, do 30. 9. 2016) odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla od 1. 10. 2016 reálnou možnost podat žalobu, takže tříletá subjektivní promlčecí lhůta by uběhla 1. 10. 2019. S ohledem na kompenzační námitku vznesenou v souvisejícím soudním řízení dne 12. 9. 2017 se promlčecí lhůta stavěla do pravomocného rozhodnutí v daném řízení dne 15. 7. 2019, žaloba v projednávané věci byla podána dne 29. 11. 2019, z čehož vyplývá, že promlčecí lhůta doposud neuběhla. Nicméně žalobkyně řádně nedoplnila skutková tvrzení o tom, jaká konkrétní škoda a v jaké výši na nemovitostech vznikla za dobu, po kterou není právo promlčeno. To není zřejmé ani ze znaleckého posudku z roku 2017. Nemovitosti byly značně poškozeny již podle dřívějšího posudku z roku 2012, a je tak otázkou, zda na nich vznikala další škoda i v období po 1. 1. 2014. V tomto směru tedy žalobkyně přes poučení podle § 118a o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce řešené odchylně od ustálené rozhodovací praxe a otázce doposud neřešené. Dovolatelka zrekapitulovala vývoj vztahů s žalovaným i průběh řízení, jež vůči němu vedla, a zpochybnila správnost právních závěrů v nyní projednávané věci. Má za to, že by neměla být zatížena nesplnitelným důkazním břemenem ve vztahu ke škodám na nemovitostech, které v rozhodné době nevlastnila a neužívala. Soudy nevzaly v potaz, že ačkoliv mohla mít povědomí o vzniku škod, nemohla je až do jejich převzetí kvantifikovat, a tudíž ani uplatnit u soudu. Nemovitosti, byť na základě neplatné smlouvy, byly v katastru zapsané na původního žalovaného a žalobkyně neměla titul k vymáhání škody. Není podstatné, v jakém období došlo ke škodám, neboť vznikaly postupně a jejich kvantifikace v rozhodných obdobích je obtížná. Není-li žalující strana schopna přesně určit a prokázat výši škody, avšak prokáže, že jí taková škoda vznikla, nemělo být soudy rozhodnuto, že jí škoda nebude nahrazena vůbec. Dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, vyslovující se k určování škody podle spravedlivého uvážení. Závěry odvolacího soudu podle ní nerespe