25 Cdo 3554/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3554/2023; 25 Cdo 262/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3554/2023; 25 Cdo 262/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3554.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2913 o. z. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 2554 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3554/2023-400 25 Cdo 262/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: Prague1918, s. r. o., IČO 04978579, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalovaným: 1. J. Š., 2. R. Š., oba zastoupeni Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1682/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení 462 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, a o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, ve výroku I, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se zamítá žaloba ohledně 43 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 40 500 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení a ve výši 8,05 % z částky 3 300 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 C 42/2017-258, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 258 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 10. 2016 do zaplacení, 161 042 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 11. 2016 do zaplacení a 40 500 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 4. 6. 2019 do zaplacení, co do částky 3 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 24. 5. 2016 žalobkyně jako nájemkyně uzavřela se žalovanými jako pronajímateli písemnou nájemní smlouvu na čtyři bytové jednotky a dvě parkovací stání k provozování hostelu. Po uzavření smlouvy složila na účet žalovaných jistotu ve výši 140 000 Kč. Žalovaní se zavázali žalobkyni předmět nájmu protokolárně předat do 15. 7. 2016, avšak ve stanovené lhůtě tuto povinnost nesplnili, protože v dohodnutém termínu nebyla dokončena rekonstrukce předmětných prostor. Tento stav trval i k 31. 8. 2016, přestože k tomuto datu žalovaní pořádali oslavu k ukončení rekonstrukce a opětovně přislíbili žalobkyni předání předmětu nájmu. V té době se teprve budovala příčka mezi apartmány, nebyly nainstalovány kuchyně, vypínače, světla a prováděny byly i další dokončovací práce. Žalovaní 5. 9. 2016 vyzvali žalobkyni k úhradě nájemného. Žalobkyně namítla nesprávnou výši fakturovaných částek a 8. 9. 2016 žalovaným zaplatila smluvně dojednanou výši nájemného a záloh (přestože tyto částky dosud nebyly splatné, neboť podle smluvního ujednání měla splatnost nastat až po předání předmětu nájmu). V navazující e-mailové komunikaci žalovaní požadovali uzavření písemného dodatku k nájemní smlouvě, kterým by bylo navýšeno nájemné a zálohy na jimi účtovanou výši s tím, že realitní kancelář, která text smlouvy připravovala, nepřipočetla k částkám daň z přidané hodnoty. Žalobkyně argumentaci žalovaných i uzavření dodatku odmítla a zároveň je vyzvala, aby do 30. 9. 2016, 14 hod. splnili povinnost předat jí nájemní prostory. Tato výzva zůstala bez odezvy, a proto žalobkyně 29. 9. 2016 dala výpověď k 30. 9. 2016, která byla žalobcům téhož dne doručena. Jako výpovědní důvod okamžitého ukončení nájemního vztahu uvedla, že doposud jí žalovaní nepředali předmět nájmu. Dopisem ze dne 13. 10. 2016 uplatnili žalovaní námitky proti obdržené výpovědi, avšak v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (ani později) již nevyužili svého práva žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Žalobkyně výzvou ze dne 21. 10. 2016 požadovala po žalovaných vrácení jistoty 140 000 Kč, již uhrazeného nájemného 110 000 Kč a záloh na služby 8 000 Kč. Domáhala se rovněž uhrazení vzniklé škody – nákladů na recepci ve výši 58 080 Kč, na systém zámků Cardcode v částce 170 447 Kč a na uskladnění postelí a matrací ve výši 3 300 Kč za měsíc říjen 2016. Žalovaní následně dali žalobkyni výpověď z nájmu předmětných prostor z důvodu nezaplacení nájemného za měsíce říjen až prosinec 2016, která byla žalobkyni doručena 30. 12. 2016, současně v ní avizovali, že žalobkyní složenou jistotu ve výši 140 000 Kč započetli na dlužné nájemné za celý měsíc říjen 2016 a část měsíce listopad 2016. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaní porušili povinnost předat prostory řádně a včas, což kvalifikoval jako závažné porušení nájemní smlouvy, na které žalobkyně podle § 2232 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) reagovala okamžitým zrušením nájemní smlouvy ke dni 30. 9. 2016, jež soud shledal platným. Proto uložil žalovaným povinnost vrátit žalobkyni uhrazenou jistotu, zaplacené nájemné i zálohu na služby v září 2016, neboť jde o bezdůvodné obohacení; k započtení dlužného nájemného nedošlo. Oprávněným soud shledal i nárok žalobkyně na úhradu vzniklé škody, tedy nákladů na zhotovení recepce 58 080 Kč, rozdílu mezi náklady na zakoupení zámkového systému a cenou získanou jeho prodejem 99 662 Kč a nákladů na uskladnění postelí a matrací, jež po rozšíření žaloby činily 43 800 Kč (žaloba byla rozšířena o 40 500 Kč – náklady takto vzniklé za období od listopadu 2016 do března 2017 po 3 300 Kč měsíčně a za následující dva roky od dubna 2017 do dubna 2019 po 1 000 Kč měsíčně). V částce 3 000 Kč žalobu zamítl s tím, že o ni nebyla žaloba rozšířena. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 258 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 8. 10. 2016 do zaplacení potvrdil, ve zbylém rozsahu rozsudek ve vyhovující části změnil tak, že žalobu v částce 201 542 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Odvolací soud dospěl k závěru, že spolu s nájemným a zálohou inkasovanou žalovanými v září 2016 jsou žalovaní povinni žalobkyni vrátit i uhrazenou jistotu. Právním důvodem je zákonná povinnost upravená § 2254 odst. 2 o. z. Zápočet dlužného nájemného nepřichází v úvahu, když v důsledku nepředání nájemních prostor povinnost hradit nájemné žalobkyni nevznikla. Odvolací soud proto rozsudek co do částky 258 000 Kč s příslušenstvím (jistota 140 000 Kč, uhrazené nájemné 110 000 Kč a zálohy na služby 8 000 Kč) jako věcně správný potvrdil. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že škoda představovaná zbytečně vynaloženými náklady není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných předat jí předmět nájmu do 15. 7. 2016. Rozhodnutí žalobkyně ve smluvním vztahu setrvat a investovat do podnikatelského záměru i poté, co žalovaní zmíněnou povinnost porušili, totiž představovalo její volní jednání s podnikatelským rizikem, které nebylo podmíněné žalovanými zaviněným protiprávním stavem. 3. Žalobkyně podala proti zamítavé části rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyložil přerušení příčinné souvislosti, protože nová okolnost nepůsobila jako výlučná a samostatná příčina vyvolávající vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, či ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a žalobě vyhověl. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 2586/2021-333, výrokem I ohledně částky 43 800 Kč s příslušenstvím dovolání žalobkyně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl a ve zbylé části výrokem II rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovodil, že jde o dva nároky, při