25 Cdo 36/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 36/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 4. 2005 Spisová značka:25 Cdo 36/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.36.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 460 předpisu č. 40/1964Sb. § 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 4 předpisu č. 58/1969Sb. § 18 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 36/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 373.463,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 41/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2002, č. j. 22 Co 417/2002-54, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, č. j. 21 C 41/2000-33, zamítl žalobu na zaplacení částky 373.463,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Státní notářství pro P. v řízení o projednání dědictví po zemřelém O. K. dne 28. 12. 1967 rozhodlo, že dědictví nabyla pozůstalá manželka M. K., a to za situace, kdy dědici ze zůstavitelem zanechané závěti dědictví odmítli a žalobkyně (vnučka zůstavitele), která nastoupila jako dědic ze zákona, dědictví rovněž odmítla dne 19. 1. 1960. M. K. v průběhu dědického řízení zemřela a dědictví po ní připadlo na základě rozhodnutí Státního notářství pro P. ze dne 24. 4. 1984 československému státu s odůvodněním, že dědicové ze zákona dědictví odmítli. Státní notáři Dr. A. I. a K. H., kteří rozhodovali v dědickém řízení po zemřelé M. K., se žalobkyní jako s účastnicí dědického řízení nejednali, ačkoliv tak učinit měli, a jejich jednání bylo Policií ČR kvalifikováno jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., k jejich odsouzení však nedošlo pro promlčení, resp. smrt. Rozhodnutí vydaná v předmětných dědických řízeních vedených pod sp. zn. 4 D 1894/81 a 4 D 1901/81 nebyla pro nezákonnost zrušena - Obvodní soud pro Prahu 4 dne 15. 12. 1997 zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení po zemřelém O. K. a dne 22. 8. 1995 pak zamítl i její návrh na obnovu řízení po zemřelé M. K.; obě rozhodnutí byla k odvolání žalobkyně potvrzena Městským soudem v Praze a dovolání žalobkyně zamítl Nejvyšší soud dne 30. 11. 1998. Další návrh na obnovu řízení Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl dne 30. 4. 2001, toto rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze a dovolání žalobkyně odmítl Nejvyšší soud dne 3. 4. 2001. Soud v řízení o náhradu škody dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť v předmětném dědickém řízení po zemřelém O. K. a zemřelé M. K. nebylo vydáno rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, a postup státních notářů Dr. A. I. a K. H., kteří se žalobkyní nejednali jako s účastnicí dědického řízení po zemřelém O. K., nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Žalobkyně totiž výslovně odmítla dědictví a v souladu s tehdy účinnou právní úpravou se tak navždy vyloučila z okruhu dědiců a tedy účastníků řízení, kteří mohou v dědické věci uplatňovat nároky a podávat návrhy. Skutečnost, že žalobkyně podepsala prohlášení o odmítnutí dědictví, sama nijak nezpochybnila, přičemž důvod, který vede dědice k odmítnutí dědictví, je právně bez významu. I kdyby tomu tak nebylo, nedošlo podle soudu ke splnění předpokladů vyžadovaných ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Totéž platí pro řízení o dědictví po zemřelé M. K., kde - ačkoliv žalobkyně využívala opravných prostředků - taktéž nebylo rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. Žalobkyni soud přisvědčil v tom, že státní notáři, kteří projednávali dědictví po zemřelé M. K., porušili zákon tím, že s žalobkyní nejednali jako s účastníkem dědického řízení. Tato skutečnost však nemůže být hodnocena jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., neboť důsledkem nezákonného postupu notářů bylo rozhodnutí, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto i v tomto případě chybí podmínka odpovědnosti za škodu. Soud konečně shledal důvodnou i námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, s odůvodněním, že se žalobkyně o škodě musela dozvědět nejpozději v roce 1994, kdy ve věci sp. zn. 4 D 1901/81 podala návrh na obnovu řízení, přičemž řízení o náhradu škody bylo zahájeno až dne 24. 2. 2000, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí doby. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22 Co 417/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, s výjimkou otázky promlčení, které se neřídí ustanovením § 106 odst. 1 obč. zák., nýbrž ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., přičemž žalobkyně o škodě věděla již v době podání návrhu na obnovu dědického řízení dne 10. 8. 1994 a tříletá subjektivní promlčecí doba by uplynula v roce 1997, zatímco žaloba byla podána v roce 2000. Protože však rozhodnutí, kterých se žalobkyně dovolává s tím, že jde o rozhodnutí nezákonná, nebyla zrušena, nemohla promlčecí doba ani začít běžet. Navíc nárok, který nevznikl, se ani promlčet nemohl, což nic nemění na správnosti závěru soudu prvního stupně, že podmínky odpovědnosti státu za škodu podle § 4 zákona č. 58/1969 Sb. nebyly splněny, pokud nezákonné rozhodnutí nebylo zrušeno. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud přehlédl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny a náležitě vyhodnoceny všechny důkazy, na které poukazuje žalobkyně ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Podle dovolatelky byla v řízení prokázána nezákonnost v postupu i v rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P., ale protože rozhodnutí nebyla jako nezákonná zrušena, nepřísluší žalobkyni náhrada škody. Je sice pravda, že podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nelze nárok na náhradu škody uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, avšak důsledným trváním na tomto ustanovení je v tomto konkrétním případě popírán vlastní smysl odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a celého zákona č. 58/1969 Sb. Jestliže se v dané věci žalobkyni vytýká, že se nepostarala o zrušení nezákonného rozhodnutí, dostává se tím do situace zcela absurdní, neboť podnět ke zrušení nezákonného rozhodnutí v určitém řízení může podat pouze jeho účastník nebo alespoň ten, kdo se o něm dozví. Žalobkyně však právě proto, že v důsledku nezákonného postupu státních notářů nebyla účastníkem dědických řízení a ani o nich nevěděla, nemohla využít možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Jedná se tak podle dovolatelky o nesprávnou aplikaci a interpretaci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu v neprospěch žalobkyně. K nesprávnému právnímu posouzení došlo i v tom směru, že byla uznána námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná. Samotná skutečnost, že žalobkyně v roce 1994 podala návrh na obnovu dědického řízení, však není ještě důkazem, že věděla o vzniku škody. O tom, že ji škoda vznikla protiprávním postupem a nezákonným rozhodnutím bývalého státního notářství pro P. se dozvěděla až v roce 2000 z rozhodnutí Policie a státního zastupitelství, takže žaloba o náhradu škody byla podána včas a k promlčení nároku žalobkyně nemohlo dojít. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je příp