25 Cdo 3704/2021 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3704/2021-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: KREDIT CENTRUM s. r. o., IČO 60109947, se sídlem Riegrovo náměstí 15, Semily, zastoupená JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem Zámečnická 4973, Olomouc, proti žalované: ALGON, a. s., IČO 28420403, se sídlem Ringhofferova 115/1, Praha – Třebonice, zastoupená Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem Spálená 84/5, Praha 1, o 1.154.574 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 110 C 9/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 6. 2021, č. j. 83 Co 138/2020-193, takto: Dovolání v části, v níž směřovalo proti výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 6. 2021, č. j. 83 Co 138/2020-193, ohledně 1.151.575 Kč s příslušenstvím, se zamítá, a ohledně 3.000 Kč s příslušenstvím se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 110 C 9/2019-151, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 1.447.904 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal důvodným nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na statické posouzení (3.000 Kč) a na podrobný položkový rozpočet na statické zabezpečení objektu (5.000 Kč), dále v nákladech na odklizení suti (23.520 Kč) a na vyčištění strojního zařízení (340.000 Kč), konečně pak v rozdílu ceny budovy před a po poškození (788.054 Kč) a v ušlém zisku po dobu odstavení elektrárny (288.330 Kč). Vyšel ze zjištění, že dne 8. 6. 2017 při demolici budovy ve vlastnictví žalované její zaměstnanec rozsáhle poškodil bagrem stavebně-technicky propojenou budovu strojovny malé vodní elektrárny ve vlastnictví žalobkyně tak, že způsobil popraskání obvodového zdiva, poškodil dveře, omítky a rozvody vedené ve zdivu a do strojovny nahrnul větší množství suti a nečistot. Vodní elektrárna musela být za účelem vyčištění a oprav strojního zařízení odbornou firmou odstavena z provozu po dobu zhruba čtyř měsíců. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná jakkoliv vyrozuměla žalobkyni o potřebě přerušit provoz elektrárny či učinit jiná opatření v souvislosti s postupem demoličních prací. Soud proto dovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou provozní činností podle § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“); na straně žalobkyně neshledal žádné spoluzavinění. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 83 Co 138/2020-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o platební povinnosti žalované ve výši 1.154.574 Kč, ohledně částky 5.000 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a v části výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit 288.330 Kč, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, stejně jako ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu, odlišně však věc právně kvalifikoval, neboť dovodil naplnění zvláštní skutkové podstaty škody na nemovité věci podle § 2926 o. z., která je ke škodě z provozní činnosti ve vztahu speciality a na rozdíl od ní se jedná o objektivní odpovědnost bez možnosti liberace. Shodně dospěl k závěru, že žalobkyně si ani zčásti nezpůsobila škodu sama. Námitku žalované, že žalobkyně mohla vědět, kdy budou prováděny demoliční práce v oblasti společné stěny obou budov, a měla proto přerušit provoz elektrárny, odvolací soud odmítl s tím, že žalovaná v souvislosti se zamýšlenou stavební činností na potřebu přerušení provozu neupozornila. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že při demolici stavebně propojených budov mělo být v místě společné stěny postupováno zvlášť šetrným způsobem, např. ručním bouráním. Žalobkyně mohla důvodně předpokládat, že žalovaná bude postupovat právě takovým způsobem, který neohrozí stabilitu budovy strojovny ani provoz elektrárny a nevyžaduje z její strany žádná preventivní opatření. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni pouze náhradu za náklady na vypracování položkového rozpočtu na statické zabezpečení objektu a ohledně ušlého zisku z odstávky vodní elektrárny sice dovodil důvodnost základu nároku, nicméně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav k výši škody. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o platební povinnosti napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena. Jedná se konkrétně o otázky: 1) zda soud posoudil správně daný případ podle § 2926 o. z. jako škodu na nemovité věci namísto podle § 2924 o. z., 2) zda § 2926 o. z. představuje objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, 3) zda byly dostatečně prokázány konkrétní příčiny vzniku škody, 4) spoluzpůsobení škody ze strany žalobkyně. K první otázce žalovaná dále rozvádí, že odvolací soud nesprávně dovodil vztah speciality mezi těmito dvěma ustanoveními. V důsledku upřednostnění § 2926 o. z. byla žalovaná zbavena možnosti liberace, kterou by jí § 2924 o. z. poskytl. Ve vztahu k druhé otázce pak poukazuje na nejasnost § 2926 o. z., když v něm není explicitně stanoveno, že se jedná o povinnost nahradit škodu bez ohledu na zavinění. Jedná se proto o skutkovou podstatu zohledňující zavinění na straně škůdce a též porušení právní povinnosti z jeho strany. Žalovaná přitom postupovala zcela v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu o odstranění stavby. U třetí otázky odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3636/2012, podle kterého je obecná způsobilost stavebních prací vyvolat škodlivé účinky na přilehlých nemovitostech sice notorietou, nicméně konkrétní příčiny musí být v soudním sporu spolehlivě prokázány. K poslední otázce pak uvádí, že odvolací soud se nezabýval porušením obecné prevenční povinnosti ze strany žalobkyně, která znala vzájemnou technickou propojenost objektů a měla povědomí o postupu demoličních prací. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná nevymezuje konkrétním způsobem důvod přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a dovolání proto nesplňuje všechny zákonné náležitosti. Odvolací soud správně dovodil vztah speciality mezi § 2926 o. z. a § 2924 o. z., přičemž odborná literatura uvádí jako příklad aplikace § 2926 o. z. právě bourací práce. Správně dospěl též k závěru, že toto ustanovení upravuje případ absolutní objektivní odpovědnosti. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že během řízení prokázala zavinění na straně žalované, která si nepočínala náležitě odborně a opatrně, a svým jednáním porušila § 2900 o. z. Ke třetí a čtvrté otázce pak uvádí, že prokázala příčinu škody spočívající v jednání žalované a nebyla zde žádná míra jejího spoluzavinění. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se týká otázek výkladu § 2926 o. z., které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 2895 o. z. je škůdce povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2926 o. z. kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou. Základní norma povinnosti hradit škodu (dříve nazývaná obecnou odpovědností za škodu) je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že újmu (majetkovou škodu či nemajetkovou újmu) má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Vedle toho zákon ukládá povinnost nahradit újmu i v některých zvláštních případech bez ohledu na porušení zákona a na zavinění, jak předpokládá § 2895 o. z. s tím, že to zákonodárce zvlášť stanoví. Dovolání